Richard Wright v jednom z rozhovorů řekl, že Pink Floyd podle něj nestáli na jednom géniovi, ale na křehké, dost citlivé rovnováze čtyř různých povah. Tím podstatu kapely hezky vystihl.
Rozhovor vznikl už v roce 1999 pro magazín Classic Rock, celý se ale dostal k čtenářům až v roce 2009 v časopise Prog. V posledních dnech se k němu hudební fanoušci vracejí znovu, protože Wright v něm mluví nezvykle otevřeně o tom, jak Pink Floyd fungovali uvnitř. A nešetřil ani sebe, ani Rogera Waterse, jak jsme si na Karaoketexty všimli.
Wright nahlas pojmenoval to, co dlouho viselo ve vzduchu
Nejvíc pozornosti přitahuje jeho tvrzení, že kapelu spoluzakládal a Watersovi na začátku výrazně pomáhal, protože ten tehdy ještě nebyl muzikantem v pravém slova smyslu. V rámci celého rozhovoru ale nejde jen o jednu ostrou větu. Wright zároveň uznal, že právě Waters přicházel s takzvanou „velkou ideou“. On s Davidem Gilmourem pak těmto konceptům dávali hudební tvar. Přesně tak prý Pink Floyd v nejlepších letech fungovali.
To je podstatný detail. Wright Watersovu roli vizionáře nezpochybňoval, jen odmítal zjednodušenou představu, že ostatní byli jen doprovod. U kapely, jejíž zvuk stál na atmosféře, harmonii a prostoru mezi tóny, to není malý rozdíl. Každý člen přispíval svým dílem, jinak by písně nebyly tím, čím jsou.
U alba The Wall už podle něj nebyla kapela
Nejcitlivější část rozhovoru se týká období kolem alba The Wall. Wright popsal, že napětí mezi ním a Watersem nezačalo až tehdy. Třecí plochy mezi nimi existovaly už za časů The Dark Side of the Moon a pokračovaly i během Wish You Were Here. Jenže tehdy podle něj šlo ještě o tvůrčí spor, který kapele mohl pomáhat. U The Wall se podle Wrighta něco zlomilo.
V rozhovoru vzpomínal, že když Waters přišel s hotovým konceptem, kapela už nefungovala jako dřív. Bob Ezrin, přizvaný jako externí producent, byl sice nakonec pro dokončení alba důležitý, ale Wright v tom zároveň viděl příznak změny. Pink Floyd podle něj ztráceli jednu ze svých hlavních předností: schopnost se uvnitř přetlačovat a právě z toho vytěžit to nejlepší.
Wright přitom přiznal i vlastní slabší období. U Animals a pak i v době kolem The Wall neměl dost nového materiálu a cítil, že nepřispívá tak, jak by měl. Později mluvil o lenosti, ztrátě směru i osobní krizi. To se u podobných příběhů často vynechává. Tady ne.
Nešlo o vítěze sporu, ale o chemii
Wright se nesnažil přepsat historii tak, aby z něj udělala nedoceněného hrdinu. Spíš připomněl, že Pink Floyd byli výjimeční ve chvíli, kdy fungovala chemie mezi čtyřmi lidmi: Rogerem Watersem, Davidem Gilmourem, Richardem Wrightem a Nickem Masonem. Podle něj to ostatně ukazovala i Watersova sólová dráha. Měla silné momenty, ale nepotvrdila, že by kouzlo Pink Floyd šlo přenést prostě jedním podpisem.
Při bližším pohledu na tento příběh je zajímavé, jak moc se v něm odráží samotná hudba Pink Floyd. Jejich nejsilnější nahrávky nestojí na přetlaku, ale na rovnováze. Na napětí mezi konceptem a emocí, mezi pevnou strukturou a vzduchem, který do skladeb vnášely Wrightovy klávesy a Gilmourova melodika. To fanoušci v dnešních debatách připomínají nejčastěji: ne kdo měl pravdu, ale kdo vytvářel zvuk, který se nedá zaměnit.
Tomu odpovídají i reakce na sociálních sítích, kde se připomenutý rozhovor znovu šíří. Část fanoušků zdůrazňuje, že rozpoznatelnou náladu kapely formovali hlavně Wright s Gilmourem, jiní zase připomínají, že bez Watersových koncepčních nápadů by Pink Floyd nebyli tím, čím byli. V tom je možná pointa, kterou Wright vyslovil nejpřesněji: nešlo o jednoho vítěze dávného sporu, ale o souhru, která se po rozpadu už nedala plně nahradit.
Tichý muž, který si nakonec vzal slovo
Richard Wright nikdy nepatřil k hudebníkům, kteří by se tlačili do středu dění. I v samotném rozhovoru přiznal, že byl spíš zdrženlivý a své názory neprosazoval tak hlasitě jako Waters. Mimochodem, to pak mohlo snadno vytvářet dojem, že žádný názor nemá. Jenže jeho hudební stopa v katalogu Pink Floyd je slyšet až příliš dobře na to, aby šla přehlédnout. Wright byl od úplných začátků kapely hudebně vzdělaný. Věnoval se klavíru a kompozici ještě před průlomem Pink Floyd.
Zvláštní síla toho všeho je i v načasování. Wright zemřel na rakovinu v září 2008, tedy krátce předtím, než celý rozhovor poprvé vyšel v plném znění v Progu. Po reunionu na Live 8 v roce 2005 navíc část starých sporů působila, aspoň navenek, mírněji. O to cennější je takový návrat do doby, kdy emoce ještě nebyly uhlazené vzpomínkou. Není to skandál po letech. Je to lidské svědectví člověka, který byl dlouho slyšet hlavně skrze klávesy, ne skrze titulky.
Zdroj: Louder/Prog, Far Out Magazine, Classic Rock Magazine, Louder, YouTube JOHN EDGINTON DOCUMENTARIES, Karl Dallas Archive
Příběh skrytý za písní od Pink Floyd: Pocta géniovi i varování v písni „Shine On You Crazy Diamond“
