Některé skladby kapelu vystřelí do výšin, jenže po letech z nich zůstane spíš relikvie minulosti. A muzikanti se k nim už nechtějí vracet. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, proč se to děje právě u písní, které publikum miluje nejvíc. U trojice známých rockových titulů vede stopa k osobní tragédii, bolestné historické události i k tomu, že se kapela od své rané podoby časem prostě odstřihla.
AC/DC po Bonu Scottovi starou kapitolu znovu neotvírali
Jsou písně, které se s jedním hlasem spojí natolik pevně, že jejich další život na pódiu v podstatě skončí ve chvíli, kdy ten hlas umlkne. Přesně to je případ skladby „It’s A Long Way To The Top (If You Wanna Rock ’N’ Roll)” z roku 1975. Ta dravá věc s dudy pomohla AC/DC v polovině sedmdesátých let prorazit a postupně se zařadila mezi poznávací znaky rané éry kapely.
Podle zdrojového článku se skladba přestala živě objevovat už v roce 1979 a po smrti zpěváka Bona Scotta na začátku roku 1980 byla definitivně stažena. Smysl to dává. Píseň stála hlavně na jeho projevu, na drzosti i na špinavé energii, kterou do ní vnášel. U AC/DC nejde jen o obyčejné vyřazení hitu ze setlistu. Spíš o tiché pravidlo, že některé skladby patří konkrétní sestavě a není nutné je znovu otevírat, i když by je publikum slyšelo rádo dodnes.
Je v tom i zvláštní ironie. Píseň o tvrdé cestě k rock’n’rollu se sama proměnila v památník jedné etapy kapely.
Stevie Nicks nechává „Illume (9–11)” stranou z jasného důvodu
Na první poslech nejde o typický stadionový evergreen, o který by si fanoušci na každém koncertě vyloženě řekli. Jenže „Illume (9–11)” od Fleetwood Mac má jinou váhu. Stevie Nicks ji napsala jako reakci na teroristické útoky z 11. září 2001 v New Yorku. Podle dostupných informací měla tehdy v New Yorku vystupovat na dvou koncertech, které byly po útocích zrušeny, a sama později přiznala, že ji celé období psychicky velmi zasáhlo.
Právě proto nepřekvapí, že skladba z alba Say You Will z roku 2003 prakticky nežije koncertním životem. Zdrojový text uvádí, že neexistují důkazy o tom, že by se píseň dostala na běžný setlist Fleetwood Mac. Tady nejde o únavu z hitu ani o vzdor vůči publiku. Spíš o skladbu, která vznikla jako způsob, jak se vyrovnat s traumatem. A takové písně si umělci někdy nechávají zavřené ve studiu, kde vznikly.
Mimochodem, podobné rozhodnutí není v rockové historii nijak ojedinělé. Jak připomínají hudební přehledy Yardbarkeru a X1039, někteří interpreti vyřazují i velmi známé skladby proto, že už se s nimi vnitřně neztotožňují nebo je nechtějí znovu prožívat před publikem. U Stevie Nicks je ten důvod ještě citelnější, protože se dotýká konkrétní světové tragédie.
Judas Priest se od debutu časem vzdálili
U „Rocka Rolla” je situace jiná než u AC/DC nebo Fleetwood Mac. Tady nehraje hlavní roli trauma, ale odstup od vlastních začátků. Titulní skladba debutového alba Judas Priest z roku 1974 patří do doby, kdy kapela svůj zvuk teprve hledala. Dnešní posluchač v ní sice rozezná zárodky budoucího heavy metalu, zároveň ale slyší, že jde o jinou podobu kapely, než jakou později proslavil Rob Halford, a ostřejší, sevřenější styl.
Zdrojový článek upozorňuje, že titulní píseň už v novější době na koncertech téměř nezaznívá a po roce 2022 se objevuje jen výjimečně, nebo vůbec. U kapely s tak dlouhou historií je to pochopitelné. Když má skupina v katalogu desítky zásadních skladeb, první deska často ustoupí materiálu, který lépe vystihuje její definitivní tvář. V tomto případě navíc platí, že raná inkarnace Judas Priest byla personálně i stylově odlišná.
Zajímavý je na tom širší kontext. Rockové kapely bývají často rukojmími vlastních největších momentů, ale stejně často si samy vybírají, kterou minulost ještě chtějí reprezentovat. U Judas Priest zřejmě převážilo právě tohle. Ne že by debut popírali, spíš už jím nechtějí definovat současný koncertní obraz kapely.
Hit není povinnost, i když ho fanoušci chtějí
Když se mluví o písních, které autoři přestali hrát, bývá za tím často víc než pouhá únava. Yardbarker připomíná třeba Roberta Planta, který po dlouhá desetiletí mimo výjimečné reuniony nechtěl zpívat „Stairway to Heaven”. X1039 zase uvádí Nirvanu a její odpor k neustálému tlaku kolem „Smells Like Teen Spirit” nebo Prince, který na čas odstavil „1999”, protože pro něj po přelomu tisíciletí ztratila původní význam.
Právě to dává trojici výše zmíněných skladeb širší rámec. Někdy píseň zastaví smrt klíčového člena. Jindy je příliš osobní nebo bolestná. A někdy prostě přestane odpovídat tomu, kým se interpret stal. Publikum si často přeje opak, jenže koncert není jukebox. Je to aktuální výpověď kapely o sobě samé.
Na Karaoketexty bychom rádi připomněli, že právě v tom je živá hudba zajímavá. Nehraje se jen to, co bylo slavné, ale i to, co je pro muzikanty v danou chvíli pravdivé. A někdy to znamená, že i milovaný hit tentokrát zůstane potichu.
Zdroj: Autorský text, Yardbarker, X1039, Ultimate Classic Rock
