V létě 1791 dorazil za Mozartem neznámý posel v černém se zakázkou na zádušní mši. Skladatel ji přijal, ale už ji nestihl dokončit.
Mozartovo Requiem d moll patří k nejzáhadnějším dílům celé klasické hudby. Na Karaoketexty bychom chtěli připomenout, jak podivné byly okolnosti jeho vzniku. V příběhu se mísí anonymita, záměrný klam i dodatečné zásahy po skladatelově smrti. Je to zkrátka jeden z těch případů, které v hudebních dějinách zůstaly trochu bokem, a přitom by neměly být zapomenuty.
Posel v černém a podmínka mlčení
V červenci 1791 se u Mozartových dveří objevil prostředník. Elegantně oblečený muž, jehož totožnost měla zůstat skrytá. Přinesl latinský text mše za zemřelé a jasné zadání: skladba musí vzniknout v tajnosti, jméno objednatele se nikdy nesmí odkrýt. Mozart byl tehdy v těžké finanční situaci, takže nabídku přijal. Dostal zálohu, druhá, ještě větší část honoráře měla přijít po odevzdání hotové partitury.
Za anonymním zadáním stál hrabě Franz von Walsegg, šlechtic s dost zvláštní zálibou. Nechal si od profesionálů pravidelně psát hudbu, pak ji předváděl známým a sledoval, zda budou hádat, že autorem je on sám. Známí tu hru obvykle ochotně hráli. Tentokrát chtěl Walsegg uvést Requiem jako poctu své nedávno zemřelé manželce a současně je vydávat za vlastní dílo.
Skladatel, který měl za to, že píše pro vlastní pohřeb
Mozart se do práce pustil s neobvyklou posedlostí. Jeho blízcí z toho byli nervózní, hlavně jeho žena Constanze. Podle dobových svědectví ho musela přimět, aby na čas přestal. Mozart byl už tehdy fyzicky vyčerpaný, trápila ho horečka, kašel i otoky. A do toho se vracela jedna myšlenka, které se nedokázal zbavit: že Requiem píše pro svůj vlastní pohřeb. Údajně tehdy Constanze řekl: „Jsem si příliš dobře vědom… můj konec nebude dlouho čekat: někdo mě otrávil! Nemohu se té myšlenky zbavit.“
Přesto pokračoval. Stihl napsat úvod, části Dies irae, Tuba mirum, Rex tremendae, Recordare, Confutatis a prvních osm taktů Lacrimosy. Pak, 5. prosince 1791, zemřel. Requiem zůstalo nedokončené.
Podvod pokračoval i po Mozartově smrti
Constanze pak řešila úplně praktickou věc: nedokončené dílo znamenalo, že rodina přijde o zbytek honoráře, který nutně potřebovala. Rozhodla se proto Requiem dokončit za pomoci Mozartova žáka Franze Xavera Süssmayra. Ten doplnil Lacrimosu, složil Sanctus, Benedictus a Agnus Dei. Celou partituru navíc přepsal vlastní rukou, aby působila jako práce jediného autora. Na rukopis připojil i falešné datum a nápis „di me W. A. Mozart / 1792“, tedy „ode mne“.
Walsegg dílo 14. prosince 1793 skutečně provedl, pod svým jménem. Constanze pak musela o autorství bojovat ještě dalších dvanáct měsíců, než hrabě nakonec pravdu uznal. Dnes existuje nejméně devatenáct různých alternativních dokončení Requiem od muzikologů a skladatelů, z toho jedenáct vzniklo po roce 2005.
Film Amadeus z roku 1984 tento příběh dál obalil mýty, včetně vymyšlené role Antonia Salieriho. Ta vychází z Puškinovy hry z roku 1830, ne z historických faktů. Requiem ale žádnou fikci nepotřebuje. Skutečný příběh je dost temný sám o sobě: skladatel, který měl pocit, že píše naposledy, vdova zachraňující rodinu podvodem a šlechtic, jenž si chtěl koupit slávu. A mezi tím hudba, která přežila všechny tři.
Zdroj: Autorský text, BBC Music Magazine, Concert Vienna, Boston Symphony Orchestra, Wikipedie, Nashville Symphony
Liszt a „Lisztománie“: Kdo byl muž, který vyvolal hysterii dávno před Beatles a jejich „Beatlemánií“
