Přes 1 200 dopisů, 85 000 rublů a třináct let mimořádného duchovního spojení. Přesto spolu Petr Iljič Čajkovskij a Naděžda von Meck nikdy nepromluvili.
Člověk by asi nečekal, že se jeden z nejdůležitějších vztahů v dějinách hudby odehrál jen na papíře. Když se řekne Čajkovskij, většině lidí naskočí úchvatné skladby jako Labutí jezero, Louskáček nebo Spící krasavice. Jenže právě za nimi je i příběh, který má dle nás na Karaoketexty až románovou kvalitu: žena, která skladatele podporovala, obdivovala a financovala, současně od začátku trvala na jedné zásadní podmínce, že se osobně nesetkají.
Vdova, která změnila Čajkovského život
Naděžda von Meck se narodila v roce 1831. Když v roce 1876 náhle zemřel její manžel Karel, zdědila rozsáhlé jmění: dvě železniční sítě, několik statků i značné investice. Byla to právě ona, kdo svého muže kdysi přiměl, aby opustil státní službu a pustil se do rychle rostoucího ruského železničního byznysu. Po jeho smrti se stáhla ze společnosti. Chodila už jen na koncerty Ruské hudební společnosti a i tam sedávala stranou od ostatních.
Hudba pro ni byla jediným útočištěm. A přes ni narazila i na Čajkovského, konkrétně na jeho symfonickou báseň podle Shakespearovy Bouře. Zaujala ji natolik, že mu v roce 1876 napsala. Nejdřív šlo o objednávku komorní hudby, brzy ale přišla nabídka, která skladateli změnila život: pravidelný roční příspěvek šest tisíc rublů. To byl zhruba patnácti- až dvacetinásobek platu běžného úředníka. Jen jedna podmínka zůstala neměnná: nikdy se nesetkají.
Dopisy jako zpovědi, setkání jako nehody
Za třináct let si vyměnili přes 1 200 dopisů. Dochovaná korespondence je výjimečná nejen rozsahem, ale i tím, jak hluboko šla. Psali si o rodině, nemocech, dětech, svátcích. O všem, co člověka tíží, nebo naopak drží nad vodou. Čajkovskij v dopisech třeba vysvětloval okolnosti svého katastrofálního manželství s Antoninou Miljukovovou, uzavřeného v roce 1877 ze společenských důvodů a rozpadlého po pouhých šesti týdnech. Naděžda na to reagovala větou, která vystačí na celý samostatný příběh: „Myšlenka na tebe s tou ženou byla nesnesitelná. Nenáviděla jsem ji, protože tě nedělala šťastným, ale stokrát více bych ji nenáviděla, kdyby tě šťastným dělala.“
Párkrát se přitom téměř potkali. Ve Florencii roku 1878 Čajkovskij každé ráno pozoroval, jak Naděžda v dálce prochází kolem. O rok později, na jejím panství Simaki, na ni náhodou narazil v lese. Smekl klobouk, ona se na něj zmateně podívala. Nic víc. Večer jí napsal omluvu. Ona odpověděla laskavě.
Naše symfonie a náhlý konec
Finanční podpora Naděždy von Meck za čtrnáct let dosáhla celkem 85 000 rublů. Čajkovskij jí věnoval Čtvrtou symfonii f moll, v dopisech o ní mluvil jako o „naší symfonii“ a nadepsal ji slovy „mému nejlepšímu příteli“. Když Pátá symfonie na premiéře propadla, Naděžda podporu hned navýšila, aby skladatele aspoň trochu podržela. Jejich vztah byl partnerský v tom nejpřesnějším smyslu, jen bez fyzické přítomnosti.
V říjnu 1890 přišel dopis, který všechno uzavřel. Naděžda v něm psala o hrozícím bankrotu a posílala poslední roční příspěvek. Skutečný bankrot to ale nebyl. Její děti tlačily na matku, aby ten podivný vztah ukončila, a nemocná Naděžda, tehdy už v pokročilém stadiu tuberkulózy, jejich nátlaku nakonec podlehla. V posledním dopise Čajkovského prosila, aby na ni nezapomněl.
Nezapomněl. Zemřel v listopadu 1893. Naděžda von Meck ho přežila jen o několik týdnů, zemřela v lednu 1894 v Nice. Když se její snachy Anny někdo zeptal, jak se Naděžda vyrovnala se skladatelovou smrtí, odpověď byla stručná: „Nevyrovnala.“
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Wikipedie, BerlinerPhillharmoniker, Vltava Rozhlas, TchaikovskyResearch
Andrea Bocelli a Brian May oživili jeden z největších hitů Queen „Who Wants to Live Forever“
