Když se mluví o davové hysterii kolem hudebníka, asi vás napadne doba od 60. let dál, omdlévající dívky před členy Beatles nebo Elvisem. Jenže podobné scény se odehrávaly v evropských koncertních sálech už o víc než sto let dřív.
Po roce 1842 se Evropou začal šířit jev, který básník Heinrich Heine nazval „Lisztomania“. Nebyla to přehnaná metafora. Ženy v publiku omdlévaly, aristokratky si navzájem rvaly vlasy ve snaze získat sklenici nebo kapesník, kterého se Liszt dotkl. Na Karaoketexty jsme se na tuto vlnu obdivu podívali o něco blíže.
Odkud se ta hysterie vzala?
Lisztománie nebyla žádná malá věc. BBC Culture připomíná i svědectví očitého pozorovatele: jedna žena prý sebrala napůl vykouřený doutník, který Liszt odhodil, a přes odpor žaludku ho kouřila dál, jen aby měla něco po něm. Hedvábné kapesníky a sametové rukavičky, s nimiž přicházel na pódium, často končily roztrhané na kusy a rozdělené mezi fanynky jako relikvie.
Za osm let aktivního koncertování Liszt odehrál zhruba tisíc vystoupení. Někdy tři, někdy i čtyři týdně. Hudební historička Monica Hilmes v tom tempu vidí prakticky zrod profese mezinárodního koncertního pianisty. Panovníci mu prokazovali pocty, ženy se mu vrhaly k nohám. A dobový tisk věnoval jeho koncertům stejně velký prostor jako jeho milostným aférám. Občas možná ještě větší.
Liszt nebyl jen talent. Byl i fyzicky přitažlivý, s dlouhými vlasy a vystupováním, které nepůsobilo jako práce pečlivého řemeslníka. U klavíru vypadal spíš jako někdo, koho sama hudba strhává proti jeho vůli. Hází hlavou, houpe se nad klávesami, výraz ve tváři kopíruje každý obrat melodie. Jeden soudobý popis zachycuje, jak mu při improvizaci přes tvář přebíhaly blesky jako při bouři a vlasy se leskly, jako by z nich kapalo po dešti. Záměr i přirozenost v jednom, a publikum tomu prostě podlehlo.
Ne všichni to ale viděli stejně. Kritik vystupující pod pseudonymem Beta označil v roce 1842 Lisztovo hraní za „bez podstaty, bez myšlenek, smyslově vzrušující“ a davové reakce za „deprimující znak hlouposti publika“. Heinrich Heine zase naznačoval, že Liszt celou show vědomě režíruje. Jenže, jak upozorňuje The Conversation, podobné soudy byly poznamenané dobovými předsudky i moralizováním, takže jejich váha je sporná. Liszt byl zkrátka mimořádný virtuos a zároveň výborný showman. A to šlo dohromady.
Cesta k pianismu vedla přes zhroucení a revoluci
Franz Liszt se narodil 22. října 1811 v Uhrách do rodiny, kde otec, amatérský muzikant, osobně znal Haydna i Beethovena. Hudební vlohy po něm zdědil. Od osmi let skládal, od devíti koncertoval. Rodina se pak přestěhovala do Vídně, kde se Franzovy výchovy ujal Antonio Salieri. Později přišla Paříž.
Právě tam se poprvé zamiloval, do své studentky Karolíny de Saint-Cricqové. Její otec, francouzský ministr obchodu, vztah zakázal. Liszt to nesl tak těžce, že pařížské noviny omylem otiskly zprávu o jeho smrti. Na tři roky se úplně uzavřel. Z téhle uzavřenosti ho vytrhly až výstřely červencové revoluce roku 1830 a o dva roky později koncert italského houslisty Niccola Paganiniho, který mu připomněl, jaké to je stát na pódiu.
Pak už šel návrat rychle. A Lisztomania na sebe nenechala dlouho čekat.
Čechy, Smetana a přátelství přes hranice
Lisztova koncertní cesta vedla několikrát i přes Čechy. V Praze vystoupil poprvé v roce 1840. Během jedné z návštěv se dokonce seznámil s Bedřichem Smetanou, který k němu choval hlubokou úctu. Smetana mu napsal, že se pokládá za „nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru“. Liszt to neodbyl pouhou zdvořilostí, naopak ocenil Smetanův klavírní cyklus Šest charakteristických kusů jako něco z „nejznamenitějšího, krásně cítěného a nejjemněji propracovaného“, co v poslední době poznal. Přátelství napříč hranicemi a generacemi je detail, který v učebnicích obvykle zapadne, ale k Lisztovu příběhu patří.
Lisztomania předběhla Beatlemanii o víc než sto let. Fungovala ale na téměř stejném principu: charisma, technika, schopnost strhnout sál a na chvíli vymazat všechno ostatní. Kapesník místo trika, nedopalek místo trsátka. V jádru stejný mechanismus.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Classic Cat, BBC Culture, The Conversation, PianoTV.net
Beatles tu píseň odmítli hned několikrát: George Harrison z ní pak udělal jeden ze svých největších sólových hitů
