V červnu 1999 spustil tehdy devatenáctiletý student Shawn Fanning službu, která během dvou let přitáhla dvacet milionů uživatelů a donutila hudební průmysl přemýšlet úplně jinak o tom, co znamená distribuce hudby.
Napster lidem dovoloval vyměňovat si MP3 soubory přímo mezi sebou, bez poplatků, bez vydavatelství, bez prostředníka. Fanoušci to brali jako revoluci. Průmysl v tom viděl krádež. Soudy mu nakonec daly za pravdu. Na Karaoketexty jsme se podívali na celou kauzu blíže.
Žádné průkopnictví, ale porušení autorských práv
Napster se zpočátku chytil tam, kde bylo rychlé internetové připojení samozřejmostí, hlavně na amerických univerzitách. Studenti si přes něj posílali alba, singly i dema kapel, která ještě oficiálně nevyšla. Nahrávací společnosti hrozbu zachytily brzy, ale jejich první právní kroky nepřinesly moc výsledků.
Zlom nastal v prosinci 1999, kdy skupina velkých vydavatelství vedená A&M Records podala žalobu u federálního soudu Severní Kalifornie. Argumentovala tím, že Napster se dopouští přispívajícího a zastupitelského porušování autorských práv, protože uživatelům umožňuje kopírovat a šířit chráněné nahrávky bez souhlasu držitelů práv. Napster se hájil tím, že jde o průkopnickou komunikační technologii a že za chování uživatelů nemůže nést odpovědnost. Soud tento výklad nepřijal.
Metallica přivezla šedesát tisíc stránek jmen
Největší pozornost médií ale přitáhla jiná žaloba. Thrashmetalová legenda Metallica zjistila v březnu 2000, že několik rozhlasových stanic začalo hrát jejich nevydaný singl „I Disappear“, skladbu, která se měla o pár měsíců později objevit ve filmu Mission: Impossible 2. Stopy vedly k Napsteru. Bubeník Lars Ulrich na to zareagoval způsobem, který se později dostal do historie hudebního průmyslu. Metallica si najala firmu NetPD, která sledovala provoz Napsteru a sestavila seznam 335 435 uživatelů, kteří nelegálně sdíleli skladby kapely.
Ulrich pak do kanceláří Napsteru osobně donesl šedesátitisícistránkový vytištěný seznam a žádal okamžitý zákaz pro všechny zmíněné účty. Dne 13. dubna 2000 kapela podala žalobu u soudu Severní Kalifornie, Napster obvinila z porušování autorských práv a také z racketeeringu podle zákona RICO. Metallica požadovala nejméně deset milionů dolarů na náhradách škody, s tím, že sazba činila sto tisíc dolarů za každou nelegálně staženou skladbu. Napster nakonec zablokoval přes 300 000 uživatelských účtů. Jenže někteří to obešli prakticky hned, změnili záznam v registru Windows a přihlásili se znovu pod jiným jménem. K Metallice se brzy přidal i rapper a producent Dr. Dre, který podal vlastní žalobu. A pak další.
Peer-to-peer weby nesou odpovědnost
Klíčový okamžik nastal v únoru 2001, kdy federální odvolací soud pro devátý obvod potvrdil, že Napster porušuje autorská práva, a nařídil mu zablokovat sdílení chráněného obsahu. Šlo o historicky první rozhodnutí podobného druhu. Soud jasně řekl, že provozovatelé peer-to-peer platforem mohou nést odpovědnost za porušování autorských práv svých uživatelů. Jak připomněla CBS Texas při pětadvacátém výročí verdiktu v únoru 2026, rozhodnutí zásadně změnilo pravidla pro celý digitální svět.
Napster se ještě snažil najít cestu ven. Německá mediální skupina Bertelsmann projevila zájem platformu odkoupit za 94 milionů dolarů a proměnit ji v legální placenou službu. Jenže soudce Peter Walsh obchod zastavil. Uvedl, že je zatížen střetem zájmů, protože tehdejší výkonný ředitel Napsteru Konrad Hilbers dříve pracoval pro Bertelsmann. V červenci 2001 Napster uzavřel mimosoudní dohodu s Metallicou a Dr. Drem a zavázal se blokovat hudbu všech umělců, kteří o to požádají. O několik měsíců později vyhlásil bankrot.
Pád jedné služby, vznik celého odvětví
Napster jako služba pro volné sdílení hudby skončil. Problém, který otevřel, ale nezmizel s ním. Po jeho pádu začaly vznikat další peer-to-peer sítě, technicky decentralizované, a tím pádem mnohem obtížněji postižitelné. Hudební průmysl pak proti každé z nich bojoval zvlášť, roky a bez většího klidu. Skutečná odpověď na otázku, jak digitálně distribuovat hudbu a přitom zaplatit umělce, přišla až o dva roky později. V dubnu 2003 spustil Apple iTunes Store, první masově přijatou legální platformu pro prodej digitální hudby. Jeden singl za 99 centů. Jednoduché, přehledné, legální. A fungovalo to.
Napster mezitím přežil jako značka. Logo i jméno byly odkoupeny a služba se postupně proměnila v placenou streamingovou platformu. Ani jako legální hráč ale neměla zrovna šťastný osud. Podle serveru Music AI podala Sony Music v roce 2025 žalobu na Napster a jeho mateřskou společnost Rhapsody International za více než 9,2 milionu dolarů, tentokrát kvůli nezaplaceným licenčním poplatkům a pokračujícímu streamování katalogu i po vypršení licence. Kruh se v podstatě uzavřel, služba, která začínala tím, že nechtěla platit, skončila tím, že platit přestala.
Zdroj: Autorský text redakce Karaoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webů Wikipedie, Wikipedie, U.S. Copyright Office, MusicAI, YouTube RottenTomatoes
OSA vyzývá umělce k obraně: AI podle ní krade hudbu a autoři se mají bránit
