Morgan Freeman je znám hlasem, který dokáže vyprávět cokoliv. Tentokrát ale nestojí před kamerou. Stojí za mikrofonem v nahrávacím studiu a provází posluchače sto lety blues.
Na desce je dvanáct skladeb, orchestrální aranže londýnského Chineke! Orchestra a materiál natočený mezi Royal Studios v Memphisu a Abbey Road v Londýně. Freeman tu není pouze známé jméno vytištěné na obalu. Produkuje, vypráví a drží pohromadě celou koncepci nahrávky. Peníze z alba míří do Ground Zero Arts Foundation, tedy charitativní části jeho bluesového klubu v Clarksdale v Mississippi. Na Karaoketexty jsme se zaměřili na vznik alba i to, co Freemana k jeho vydání vedlo.
Od babiččiny verandy k Abbey Road
Když Freeman mluví o blues, nezní to jako běžná odpověď herce na otázku po oblíbené hudbě. Je v tom návrat na konkrétní místo, do jeho dětství. V jednom z rozhovorů vzpomínal, že blues poprvé zaslechl na verandě své babičky v Mississippi Delta. Od té doby se ho, jak říká, tahle hudba nepustila. Když v rádiu začne hrát bluesová píseň, je to pro něj velké. „Jsem zpátky. Je to jako kostel,“ řekl v TODAY Show.
Vazba na krajinu, paměť i místní příběhy ho v roce 2001 dovedla ke spoluzaložení Ground Zero Blues Clubu v Clarksdale. V místě, kde vyrůstal, a kousek od kraje spojeného s legendou o Robertu Johnsonovi a křižovatce, na níž měl prodat duši ďáblu. Freeman tehdy popisoval jednu praktickou věc: lidé jezdili do Mississippi za blues, ale neměli moc kam jít, aby ho tam opravdu slyšeli. Tak vznikl klub. Po pětadvaceti letech z této původně prosté potřeby vyrostlo album, které už dávno nemíří jen k jednomu pódiu v Clarksdale.
Sto let vtěsnaných do dvanácti skladeb
Nahrávka se otevírá u samotných kořenů. U Blinda Willieho Johnsona a skladby Dark Was the Night, Cold Was the Ground z roku 1927. Na druhém konci časové osy je coververze I Lied to You ze soundtracku k filmu Sinners, který loni znovu přitáhl bluesovou mystiku i k mladšímu publiku. Mezi tím leží velký kus hudebního terénu: Crossroads, The Thrill Is Gone, Traveling Riverside Blues.
Hosté na albu nepůsobí jako položky z pečlivě odškrtnutého seznamu slavných jmen. Taj Mahal, pětinásobný držitel Grammy, otevírá desku verzí Death Letter Blues od Sona House, původně natočenou v roce 1965. Zpívá, hraje na slide kytaru a za jeho hlasem se pomalu zvedá Chineke! Orchestra. Producent Eric Meier výsledek popsal jako „průkopnický a jedinečný“. Keb‘ Mo‘ sáhl po Albertově Cadillac Assembly Line, Shemekia Copeland po Traveling Riverside Blues, tedy skladbě, do níž později výrazně otiskli vlastní stopu také Led Zeppelin.
První singl Death Letter Blues vyšel 19. června, na Juneteenth. Freeman to okomentoval stručně, ale naprosto jasně: „Je to víc než symbolika. Je to pravda o tom, odkud tahle hudba přišla a kdo ji vytvořil.“
Herec, který se k hudbě pořád vracel
Freeman začínal na jevišti. Prošel Broadwayí, objevil se v televizních seriálech a ve filmu se naplno prosadil až ve středním věku. Zlom přišel v osmdesátých letech: Řidič slečny Daisy, později Vykoupení z věznice Shawshank, Million Dollar Baby a v roce 2005 Oscar za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Blues ale vedle této kariéry nikdy nezůstalo jen malou poznámkou někde dole pod čarou. Bylo poblíž. Někdy skoro nenápadně, jindy viditelněji.
Dnes je mu 87 let a Morgan Freeman’s Symphonic Blues Experience není žádné naleštěné nostalgické ohlédnutí na konec kariéry. Jde o práci člověka, který nechce, aby hudba, z níž sám vzešel, zmizela v archivu. Rolling Stone připomněl jeho větu, že blues zůstává relevantní tak dlouho, dokud jsme lidé. „Dokud cítíme bolest, bude tato hudba živá.“ A k této desce to sedí.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Rolling Stone, Rock and Blues Muse, TODAY Show (YouTube)
Krojeny a jejich „Šumná“ přinášejí nový klip, který Opavu oslavuje i pranýřuje zároveň
