Jedna z nejpodmanivějších melodií světového country vznikla v roce 1948 z apačské legendy o přízračných jezdcích na obloze. V Česku ji proslavili dva zpěváci, Rudolf Cortés a Waldemar Matuška, a jejich verze tu přežily dodnes.
Podle nás v redakci Karaoketexty stojí za to připomenout, že Ďáblovo stádo není jen známá melodie z dávných nahrávek. Spousta lidí ji pozná po pár taktech, ale původní příběh už se z poslechu většinou vytratil. Přitom právě ta temnota v melodii, trochu filmová a trochu strašidelná, drží píseň nad vodou v různých úpravách už desítky let.
Z Arizony do světa: legenda, která se stala hitem
Stan Jones nebyl skladatel od psacího stolu v hollywoodské kanceláři. Živil se mimo jiné jako strážce národního parku v Údolí smrti, zasahoval u lesních požárů a americký Západ pro něj nebyla dekorace, ale běžné prostředí. V pohraničním Douglasu v Arizoně, ještě jako dvanáctiletý kluk, slyšel od starého apačského pamětníka vyprávění o duších zemřelých, které svět úplně neopustily. Zůstávají prý nahoře, na obloze, jako jezdci. Když se nad pouští převalují bouřková mračna, mohou připomínat divoké koně i postavy, které se ženou krajinou bez konce.
Ta představa se usadila Jonesovi v hlavě. Až v roce 1948 z ní vznikla skladba Ghost Riders in the Sky: A Cowboy Legend. Z písně se stal hit, který překročil hranice country a postupně i hranice Spojených států. Přezpívaly ji desítky, spíš stovky interpretů, v různých jazycích a někdy i ve verzích, které už měly ke kovbojské písni dost daleko.
České prostředí si k ní připsalo vlastní, trochu zapomenutou odbočku. Ještě dřív, než se melodie spojila se jmény Cortés a Matuška, vznikla v roce 1949 poválečná podoba nazvaná Nebeští jezdci. Text byl jiný: vyprávěl o zářících jezdcích na modrých koních se zlatými kopyty, kteří přijíždějí pro umírajícího starého kovboje. Evžen Illín pak tuto verzi využil jako ústřední motiv ve stejnojmenném válečném filmu Jindřicha Poláka z roku 1968.
Cortés a Matuška: dva hlasy, jedna melodie
Nejznámější česká verze už nese název Ďáblovo stádo. Stojí za ní trojice výrazných jmen šedesátých let: Waldemar Matuška, textař Ivo Fischer a beatová skupina Mefisto. Ve studiu se k nim přidalo také ženské vokální duo Irena a Olga, což je detail, který v běžném připomínání písně občas zapadne.
Fischer s Matuškou spolu začali pracovat v roce 1962. V Rokoku tehdy vznikla píseň Jó, třešně zrály, která se rychle zařadila mezi Matuškovy jistoty. Jejich pracovní vztah vydržel pětadvacet let. Fischer dobře věděl, co Matuškův hlas snese, kde může být drsný, kde teatrální a kde stačí jen přidat na výrazu. U Ďáblova stáda je to slyšet. Český text nepůsobí jako opis zahraniční předlohy, ale jako samostatné vyprávění postavené na stejné noční představě.
Vedle Matušky ale stojí také Cortésova nahrávka, vydaná v roce 1972 u Supraphonu pod názvem Ďáblovo stádo / Starý honec krav. Rudolf Cortés, zpěvák se sametovým barytonem a operním základem, patřil v padesátých letech k velkým osobnostem československé populární hudby. Do písně přinesl jinou náladu. Matuška ji táhne silou a přímostí, Cortés spíš tíhou, temnějším odstínem a melancholií. Byl také prvním českým Woodym i Limonádovým Joem; Karel Gott a Karel Fiala tyto slavné postavy převzali až po něm.
Cortésův život měl smutný závěr. Alzheimerova choroba ho připravila o běžný život ještě ve věku, kdy mohl zůstat v paměti publika aktivně přítomný. Brala mu postupně i vzpomínky na vlastní písně. Na začátku osmdesátých let prý v domově důchodců zaslechl z rádia melodii, která ho kdysi proslavila, a nepoznal ji.
Píseň, která přežila všechny
Po Cortésovi a Matuškovi se Ďáblovo stádo objevilo i u dalších českých interpretů. Zpívali je Karel Hála, Wabi Daněk nebo Taxmeni. Ta melodie má zvláštní výdrž. Možná proto, že v ní není jen kovbojská historka, ale obraz jezdců, kteří se někam ženou tmou a nemají kam dorazit.
V redakci Karaoketexty.cz jsme si při dohledávání nahrávek všimli, že Cortésova i Matuškova verze na YouTube pořád žijí. Nejen počtem přehrání, ale i komentáři, kde se potkávají pamětníci s lidmi, kteří píseň našli až po letech náhodou, přes doporučení nebo rodinné vzpomínky. U podobných skladeb bývá hezky vidět, že archiv nemusí být mrtvé místo.
Zdroj: Autorský text, Český rozhlas, Wikipedie, YouTube HomoHumanus, YouTube – Rudolf Cortés (1972), Wikipedie
„Řidič tvrdý chleba má“ je hymna šoférů i vtipná parodie: Ladislav Vodička a Jan Vyčítal přetvořili americký truckerský hit na českou klasiku
