Spirituál kvintet vzal americký gospel a z něj udělal něco, co komunistický režim nedokázal zakázat. Píseň Jednou budem dál zněla na Václavském náměstí v listopadu 1989 a její příběh sahá hluboko do dějin odporu.
Některé písně se prostě neztratí. Přejdou přes režimy, zákazy i roky, kdy se o nich skoro nemluví. We Shall Overcome – v češtině Jednou budem dál – k nim jednoznačně patří. Na Karaoketexty připomínáme, jak se americká píseň o naději dostala přes oceán a v českém prostředí začala znamenat víc než oblíbený kus z folkového repertoáru.
Z amerického jihu až do pražských ulic
Začátek příběhu vede k afroamerickým duchovním zpěvům z přelomu 19. a 20. století. Do širšího oběhu píseň později dostal folkový zpěvák Pete Seeger. V padesátých letech k ní přidával další sloky, o tom, že lidé přestanou mít strach, že půjdou společně, ruku v ruce. Roku 1959 dostala skladba svůj typický pomalu houpavý rytmus a nedlouho poté se z ní stal jeden ze znaků amerického hnutí za občanská práva Afroameričanů.
Martin Luther King ji slyšel poprvé ve vzdělávacím centru Highlander Folk School v Tennessee. Podle vzpomínek ho zasáhla natolik, že si ji pak v autě pořád pobrukoval. Její dosah byl nakonec tak silný, že ji v roce 1965 použil i prezident Lyndon Johnson ve svém projevu ke Kongresu, když mluvil o zápase s nespravedlností a chudobou. Do prezidentských projevů se písně obvykle neprozpívají jen tak.
Muzikologové u ní často zmiňují věci, které znějí jednoduše, ale fungují: snadná melodie, čitelná harmonie a princip zvolání a odpovědi, známý z afroamerické lidové hudby. Díky tomu se může přidat dav lidí, i když nemá noty, nikdo nic předem nenacvičil a před nimi nestojí dirigent.
Píseň utlačovaných se zakazovala těžko
Spirituál kvintet vznikl v roce 1960. Založil ho Jiří Tichota s dalšími hudebníky a skupina od začátku stavěla hlavně na amerických spirituálech a gospelech. Časem k nim přibyly irské a skotské balady, renesanční písně i české lidové skladby. Radiožurnál k tomu zmiňoval, že komunistický režim by zpěvy utlačovaných Afroameričanů nejspíš raději neslyšel. Jenže politicky se zakazovaly špatně. Jak by asi vypadalo, kdyby socialistická moc umlčovala písně černošských dělníků?
V této trhlině režimní logiky vznikl pro kapelu zvláštní prostor. Na pódiu mohly zaznít texty a nálady, které by v jiném kabátě sotva prošly. A členové souboru si toho byli dobře vědomi. Na záznamu z posledního koncertu sami vyprávějí, že za totality rádi zpívali starou španělskou píseň, protože její sdělení, že ani drtivá přesila nemusí znamenat vítězství, jim tehdy připadalo trefné.
Jednou budem dál silně zazněla už v roce 1970 při demonstracích k výročí upálení Jana Palacha. Úřady zakročily tvrdě, lidé končili ve vazbě. Píseň ale nezmizela.
Václavské náměstí, listopad 1989
Nejznámější okamžik přišel o devatenáct let později. Studenti ji spontánně zpívali 17. listopadu na Národní třídě, ještě předtím, než zasáhly policejní jednotky. O několik dní později ji Spirituál kvintet zpíval z balkonu nakladatelství Melantrich na Václavském náměstí. Dole stály stovky tisíc lidí, byl u toho i Václav Havel.
V redakční zkratce by se dalo říct, že se potkala píseň s dějinami. Jenže tady je to skoro až doslovné. Skupina, která desítky let zpívala o naději, vzdoru a vytrvalosti, stála v tu chvíli přesně tam, kde se měnila československá realita. Po šedesáti letech pak Spirituál kvintet kariéru ukončil. Mezitím stihl vystoupit i s Petem Seegerem, mužem, který We Shall Overcome otevřel cestu do světa.
Píseň se mezitím pohybovala i úplně jinde. V Indii se učí ve školách a zní při vlasteneckých oslavách. V Africe bývá spojována s Nelsonem Mandelou. A v Koreji ji vláda v sedmdesátých letech zakázala.
Zdroje: Autorský text, Radio Žurnál, ČT24, Aktuálně.cz, Supraphonline
Krutý trest za odvážnou píseň: Jaromír Vomáčka doplatil na svůj nejslavnější hit zneuctěním a zákazy
