Karel Kryl by se 12. dubna dožil dalšího výročí. Jenže muž, který se stal hlasem odporu proti komunismu, zemřel v Mnichově pár týdnů před padesátými narozeninami. A podle svého bratra už žít nechtěl.
Jméno Karel Kryl si lidé většinou spojí s kytarou, písněmi z listopadu 1989, Svobodnou Evropou a sametovou revolucí. Ten obraz je silný, ale trochu zplošťuje člověka za ním. Krylovu rodinu komunisté zasáhli velmi brzy a tvrdě, ještě dávno předtím, než se z něj stal písničkář, kterého poslouchaly celé generace. Na Karaoketexty chceme připomenout i tuto část jeho příběhu. Nejde jen o hudbu. Je v tom rodinná paměť, ztráta domova a křivda, kterou si nesl celý život.
Tiskárna rozbita krumpáči před očima dětí
Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži. Pocházel z rodiny, kde se po generace pracovalo s knihami a tiskem. Dědeček vybudoval knihtiskárnu, na kterou byli Krylovi právem hrdí; vznikaly tam pečlivě zpracované knihy i bibliofilské tisky. Malý Karel vyrůstal mezi papírem, sazbou, literaturou a poezií. Číst se měl naučit nezvykle brzy a domácí prostředí ho poznamenalo víc, než se zvenčí může zdát.
Rok 1950 rodinný svět zlomil. Komunistický režim tiskárnu nezavřel jen úředním razítkem. Přišli muži s krumpáči a kladivy, ničili stroje, rozbíjeli olověná písmena a všechno odvezli do šrotu. Karlův mladší bratr Jan na tu scénu vzpomínal ještě po letech. Otec stál u dětí, zatínal pěsti a potichu jim řekl, ať nepláčou, protože chlapi nebrečí. Rodina pak spadla do chudoby. Otec musel na nádenické práce na takzvané stavby socialismu, matka nakonec našla práci v prádelně.
Pro Karla to nebyla jen dětská vzpomínka na rozbitý dům a stroje. Byla to první přímá lekce bezmoci. Křivda, kterou viděl zblízka, se později vracela v jeho textech pořád znovu, a to více či méně otevřeně.
Z keramické školy rovnou do dějin
Kryl vystudoval Průmyslovou školu keramickou v Bechyni. První zaměstnání dostal v keramičce v Teplicích, kde se vyráběly záchodové mísy a sanitní keramika. K písním, jak je známe dnes, nevedla žádná přímá cesta. Prošel vojenskou službou, nějaký čas vystupoval s beatovou skupinou Bluesmeni. V lednu 1968 odešel do Prahy a pracoval v televizi jako asistent scény; sám to později popisoval spíš jako práci poslíčka a člověka, který tahá kabely.
Pak přišel srpen 1968. Do ulic vjely tanky Varšavské smlouvy a Kryl, tehdy ještě ne symbol ani legenda, napsal píseň, která se brzy stala jednou z nejznámějších skladeb československého odporu. Necelý rok po invazi vyšlo jeho první album. Bratříčku, zavírej vrátka lidé okamžitě přijali jako hlas doby, ve které se mluvilo opatrně, šeptem nebo vůbec.
V roce 1969 odjel do Německa na hudební festival. Doma mu hrozilo vězení, proto požádal o politický azyl. Zůstal v Mnichově, studoval dějiny umění a filozofii. Jeho druhé album bylo v Československu hned zakázáno. Přesto se nahrávky dostávaly přes hranice a putovaly z ruky do ruky. Krylův hlas lidé znali z přepisovaných kazet, z tajně pouštěných desek i z rádia Svobodná Evropa, kde od roku 1983 působil jako stálý redaktor.
Návrat, který nebyl návratem
Do Prahy přiletěl na konci listopadu 1989. Ne kvůli revoluci, ale na pohřeb matky. Za celé roky exilu ji viděl pouze jednou, v roce 1976, když ji režim na několik týdnů pustil do Německa. Už tehdy se mluvilo o tom, že mohlo jít o pokus přimět syna k návratu.
Pohřeb se změnil v týden cestování a vystupování po Čechách, Moravě i Slovensku. Kryl zpíval také na balkóně Melantrichu, vedle Karla Gotta, před davem čítajícím statisíce lidí. Jenže nadšení u něj dlouho nevydrželo. Některé koncerty mu pořadatelé rušili, část novinářů ho brala spíš jako nepohodlnou postavu než jako člověka, kterého stojí za to poslouchat. A nová politická realita ho zraňovala způsobem, který sám těžko skrýval.
Později se přestěhoval do Waldkirchenu, malé německé obce nedaleko českých hranic. Chtěl být blíž domovu. Jenže v roce 1993 se Československo rozdělilo. Země, ke které se chtěl přiblížit, už najednou neexistovala.
Smrt pár týdnů před padesátinami
Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v Mnichově na náhlý infarkt. Bylo mu čtyřicet devět let. Do padesátých narozenin chybělo šest týdnů. Lékaři podle dostupných svědectví říkali, že měl šanci přežít. Jeho bratr Jan to ale pojmenoval jinak: Karel už žít nechtěl.
Pochován je na břevnovském hřbitově v Praze. Václav Havel na pohřeb nepřišel. Kryl, který přežil komunistickou cenzuru, dvacet let exilu i dlouhé odloučení od vlasti, odešel tiše v Mnichově. Ve městě, které se mu za ta léta stalo druhým domovem, i když tím skutečným být asi nikdy nemohlo.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Dům kultury Kroměříž, Rádio Žurnál
Rada od Karla Gotta stála majlant: Zpěvačka Jitka Zelenková utratila několik výplat za jediné šaty
