Každý skvělý film potřebuje směsici „ingrediencí“, která diváky dokáže vtáhnout. U Gladiátora je to krom atmosféry i hudba, jež ji podkresluje.
Na Karaoketexty si dnes připomeňme jeden z filmů, na které se prostě nezapomíná. Gladiátor z roku 2000 nevznikal jako projekt s hotovým scénářem a pevně danou vizí. Začal jedním obrazem. Jedinou představou, která visela v kanceláři Stevena Spielberga: gladiátor stojící v aréně Kolosea. Z téhle představy nakonec vyrostl film, který znovu otevřel dávno spící žánr a přinesl Hollywoodu jednu z nejvýraznějších filmových melodií přelomu tisíciletí. A také skvělou hudbu.
Obraz v kanceláři a muž, který do toho šel
Spielberg kolem toho obrazu chodil každý den. A pak si prý jedno ráno řekl, že by nebylo od věci vrátit velké sandálové eposy zpátky do kin. Sandálový žánr, historické velkofilmy z antiky, byl tehdy považovaný za mrtvý. Hollywood ho naposledy poctivě zkoušel v šedesátých letech. Spielberg začal hledat někoho, kdo by podobný projekt unesl, a na krátký seznam mu brzy přibylo jméno Ridleyho Scotta.
Scott ale v tu dobu nepatřil mezi miláčky Hollywoodu. Jeho poslední filmy u diváků propadly a ani kritika k němu nebyla zrovna shovívavá. Přesto nabídku vzal. A natáčení rozjel bez úplně hotového scénáře. Na Maltě nechal postavit rozměrné kulisy starověkého Říma, z Německa a z Česka přizval desítky kaskadérů a do castingu oslovil uznávané londýnské herce. Někteří z nich byli, jak stojí v dobové produkční dokumentaci, objektivně pořád pod parou. I tak šli do vyčerpávajícího natáčení v chladném Irsku a na rozpálené Maltě.
Natáčení si nakonec vyžádalo i tragédii. Oliver Reed, představitel správce gladiátorů Proxima, zemřel uprostřed práce kvůil problémům se srdcem. Trikaři pak museli jeho obličej digitálně dodělat, aby příběh držel pohromadě. I tahle nechtěná stopa ve filmu zůstala.
Joaquin Phoenix byl od odchodu blízko
Obsazení bylo od začátku napjaté. Joaquin Phoenix, který ztvárnil záporného císaře Commoda, byl od odchodu z projektu jen kousek ještě před začátkem natáčení. Scott to popsal v rozhovoru pro The New York Times: „Byl v knížecím kostýmu a říkal: ‚Nemůžu to dělat.‘ Říkám: ‚Cože?‘“ Podle Scotta se mu nakonec podařilo Phoenixe přesvědčit kombinací přímého přístupu a osobní blízkosti. „Gladiátor byl křest ohněm pro nás oba,“ dodal.
Russell Crowe na tom nebyl o moc lépe. Se scénářem nebyl spokojený a podle tehdy kolujících zpráv ho označil za naprostý odpad. Přesto zůstal a roli Maxima Decima Meridia dotáhl až k Oscaru za nejlepší mužský herecký výkon. Gladiátor si nakonec odnesl pět Oscarů, mimo jiné za nejlepší film, zvuk a vizuální efekty.
Hudba, která film přerůstá
Spousta lidí si při vzpomínce na Gladiátora vybaví dřív hudbu než konkrétní scénu. Ústřední melodie Hanse Zimmera a Lisy Gerrard patří k těm, které film přesahují. Gerrard, zpěvačka australské skupiny Dead Can Dance, přidala k Zimmerovým orchestrálním vrstvám hlas zpívaný ve vymyšleném, neartikulovaném jazyce. Zní to někde mezi starověkou modlitbou a snem. Nic přesně uchopitelného.
Soundtrack byl nominován na Oscara za nejlepší původní hudbu, cenu ale nezískal. Porotci tehdy zjistili, že část hudby vychází z dřívější Zimmerovy práce na jiném projektu, a nominaci stáhli. Přes tuhle aféru zůstává hudba ke Gladiátorovi jednou z nejhranějších filmových skladeb přelomu tisíciletí. Zimmer s Gerrard za ni dostali Zlatý glóbus.
Ta hudba funguje i sama o sobě. Pustit si ji do sluchátek a zavřít oči stačí k tomu, aby se před člověkem rozsvítilo celé to prašné, krvavé, ale pořád velkolepé světlo arény. To není samozřejmost. Jakkoli se na ten film díváme, pořád je to důkaz, že silný příběh, přesné herecké obsazení a správně zvolená hudba dokážou přebít nedokonalý scénář, komplikované natáčení i pochybnosti lidí kolem. Commodus by tomu možná říkal osud. Maximus nejspíš čest.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Wikipedie, IMDb, Fox News, Deadline
Film Titanic mohl vypadat a znít úplně jinak: Jiná zpěvačka, jiný příběh, jiný osud největšího hitu
