Minisérie Marco Polo z roku 1982 byla v mnoha směrech unikátní. Bez hudby Ennia Morriconeho by to ale nebylo ono.
Když se dnes mluví o televizních historických epopejích, člověk si většinou vybaví spíš současné streamingové produkce, digitální triky a střih, který nenechá diváka ani na okamžik vydechnout. Marco Polo z roku 1982 do toho ale vůbec nepatří. Vznikl v úplně jiné době, stál přes 25 milionů dolarů, natáčel se přímo v Zakázaném městě a na kostýmech se pracovalo celé tři roky. Na Karaoketexty.cz připomínáme, proč tahle minisérie pořád patří mezi televizní projekty, na které se nezapomíná. Velkou roli v tom totiž hrála i hudba.
Koprodukce čtyř zemí a brány, které před kamerou dřív nikdo neviděl otevřené
Seriál sleduje cestu benátského kupce Marca Pola od odchodu z Itálie přes Hedvábnou stezku až na dvůr mongolského vládce Kublajchána. Už samotný vznik byl na tehdejší poměry výjimečný: na projektu se podílely italská RAI, americká NBC se sponzorem Procter & Gamble, japonské Dentsu a TBS i čínská vláda. Natáčení probíhalo v Benátkách, v Maroku a jako první západní produkce v dějinách dostali filmaři možnost vstoupit s kamerou do čínského Zakázaného města.
Historici pak upozornili na jednu věcnou odchylku. Zakázané město bylo ve skutečnosti dostavěno až kolem roku 1420, tedy zhruba sto let po Polově smrti. Seriál si tuto licenci dovolil záměrně. A vizuálně to fungovalo tak silně, že mu to diváci i kritici nakonec odpustili. Christian Science Monitor tehdy napsal, že od Lawrence z Arábie se na obrazovce nic podobného neobjevilo.
Premiéra v USA proběhla na NBC od 16. do 19. května 1982. Původní vysílání mělo čtyři díly, přičemž první a čtvrtý byly dvojnásobně dlouhé. Pozdější evropská a jihoamerická verze se zkrátila asi na 270 minut. Produkce si za minisérii odnesla dvě ceny Emmy, za nejlepší limitovanou sérii a za výjimečný kostýmní design.
Čtyři tisíce kostýmů, tři roky práce a papežský plášť, který vážil 36 kilogramů
Kostýmy jsou u tohoto seriálu kapitola sama pro sebe. Italský návrhář Enrico Sabbatini na nich pracoval tři roky. Navrhl víc než čtyři tisíce kostýmů a také tři a půl tisíce párů ručně šitých bot, od mongolských kozaček z kozí kožešiny po hedvábné dvorní střevíce. Sabbatini dvakrát cestoval do Číny, navštívil muzea, mluvil s historiky a z Pekingu si odvezl tisíce čtverečních stop hedvábí, bavlny, kašmíru a přes tisíc kožešin. Výšivky vznikaly v Číně, ručně tepané brnění v Itálii, nefritové ozdoby na mongolských opascích i náprsní plát Kublajchána se řezaly ručně.
Burt Lancaster, který hrál papeže Řehoře X., později řekl, že jeho kostým vážil osmdesát liber, tedy zhruba 36 kilogramů. Papežský delegát, který dohlížel na autenticitu, prý poznamenal, že použité materiály jsou bohatší než to, co nosí současný papež. Kostýmy měly muzejní úroveň a část z nich se pak vystavila ve washingtonském Textile Museum. Jen jeden ceremoniální plášť vyšitý zlatými draky vyšel na sedm tisíc dolarů.
Ken Marshall a známé tváře, které se objeví a zase zmizí
Režisér Giuliano Montaldo vsadil v hlavní roli na tehdy neokoukanou tvář. Americký herec Ken Marshall, narozený v New Yorku, dal Marcu Polovi atletickou postavu i postupně zrající klid. Pro fanoušky historických seriálů zůstává právě on tím pravým Marcem Polem, i když se z něj po této roli nestala světová hvězda typu Harrisona Forda. Na obrazovce se naposledy objevil v roce 2001 a v roce 2019 byl uveden do herecké síně slávy.
Po jeho boku se mihla řada výrazných hollywoodských jmen: Burt Lancaster jako papež Řehoř X., John Gielgud, Anne Bancroft, Ian McShane nebo Leonard Nimoy. Jenže, jak už tehdy upozornil Christian Science Monitor ve své recenzi z roku 1982, většina z nich dostane prostor hlavně v prvním dílu a pak z děje víceméně zmizí. Kdo čekal Burta Lancastera v každé epizodě, musel být zklamaný. Celý seriál nakonec stojí hlavně na Marshallově Marcovi.
Marcova otce Nicolla ztvárnil anglický herec Denholm Elliott, jehož život po natáčen skončil tragicky. V roce 1987 mu lékaři diagnostikovali HIV, v roce 1992 zemřel na tuberkulózu spojenou s AIDS. Bylo mu sedmdesát let. Kublajchána si zahrál čínský herec Jing Žuo-čcheng, jeden z prvních čínských herců v mezinárodní televizní koprodukci takového rozsahu.
Morriconeho hudba a spory o historickou přesnost
Hudbu k seriálu složil Ennio Morricone. A právě jeho partitura patří podle mnoha pamětníků k nejsilnějším částem celé minisérie. Morricone byl tehdy na vrcholu kariéry a jeho hudba dala jak velkým záběrům mongolských stepí, tak tichým scénám u dvora rozměr, který se nedá snadno nahradit, ani když je obraz sebevíc efektní.
Historici seriálu vytýkali několik nepřesností. Kromě už zmíněného Zakázaného města jde i o Velkou čínskou zeď. Marco Polo ji ve svých zápiscích vůbec nezmiňuje, takže není jisté, jestli ji vůbec viděl. Seriál ji přesto zařadil, nejspíš i proto, že by ji bylo škoda nevyužít. To jsou ale spíš jednotlivosti. Celkový dojem tím příliš netrpí. Výprava, tempo i snaha o věrnost prostředí jsou na televizní produkci osmdesátých let opravdu mimořádné.
Marco Polo z roku 1982 je dnes k vidění na fyzických nosičích i na některých streamovacích platformách. Kdo má rád historii vyprávěnou bez spěchu a s trpělivostí, najde v něm zážitek, který se se současnou produkcí porovnává jen těžko.
Zdroj: Autorský text redakce Karaoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webů ČSFD, Wikipedie, NYTimes
