Když se řekne Eva Pilarová, většina lidí si vybaví zlatý hlas, Zlaté slavíky a duety s Karlem Gottem. Jenže za tím obrazem stál život, který byl místy drsný jako normalizační zima.
Semafor v 60. letech byl místem, kde se česká zábavní scéna tvořila doslova před očima. Eva Pilarová stála uprostřed toho dění. Na Karaoketexty jsme se rozhodli připomenout nejen tuto dobu v její kariéře, ale i další úspěchy a její soukromý život.
Dva manželé emigrovali, šest muzikantů nepřežilo přistání
Společné recitály Karla Gotta a Evy Pilarové spolehlivě plnily sály. Mezi oběma Slavíky byla energie, která časem vyvolala i řadu spekulací o vztahu. Sám Gott po letech řekl, že ho Pilarová přitahovala a že spolu před vystoupením flirtovali v šatnách. Podle něj ale nic víc nebylo. Gott o ní mluvil jako o mimořádném talentu a zároveň živelném člověku, který před každým výstupem potřeboval trochu vzrušení.
Osobní život Evy Pilarové se proměnil několikrát za sebou. V roce 1962 se jí narodil syn, a krátce nato první manžel, trumpetista Milan Pilar, odjel ze zájezdu rovnou do emigrace. Už se nevrátil. StB ji pak vyslýchala, tlačila na rozvod a vyhrožovala jí odebráním pasu i likvidací kariéry. Rozvedla se. Pas dostala zpět až po roce 1989. V roce 1968 se provdala podruhé, tentokrát za Jaromíra Mayera. Bylo to v Paříži, v době uvolnění.
Ani tento vztah ale nevydržel. Mayer také emigroval, na začátku 70. let. Pilarová už byla tehdy rozvedená, jenže pro režim to byla další komplikace, další zářez do jejího života. A pak přišel rok 1973. Pilarová byla s kapelou na Kubě a muzikanti se museli vrátit dřív než ona. Při přistávání v Ruzyni letadlo začalo hořet. Šest členů kapely, všichni mladší třiceti let, nepřežilo. Zachránil se jen jeden. Pilarová v tu chvíli chtěla se zpíváním skončit úplně, ale přátelé jí to rozmluvili. Na pódium se vrátila a v 70. i 80. letech pak s novou kapelou odehrála zhruba tři sta koncertů ročně, většinou v zemích východního bloku.
Zákazy písní a podpis Anticharty
Normalizace se Pilarové dotkla i přímo na pódiu. Režim jí zakazoval písně, se kterými vyhrávala festivaly. Jedna z nich, skladba z roku 1967, jí přinesla tři festivalová vítězství. Později ji označili za protisovětskou, protože v textu byly obraty o zákeřných křídlech stínu a zkáze světa. Marně vysvětlovala, že vznikla dávno před srpnem 1968, nikdo ji neposlouchal. V roce 1977 podepsala Antichartu. Udělala to ze strachu, věděla, že bez podpisu přijde o možnost vystupovat v médiích.
Oba její manželé emigrovali, pas neměla, kariéra stála na velmi tenkém ledě. „Měla jsem strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu,“ řekla krátce před smrtí v rozhovoru pro Paměť národa. Dodala také, že neměla odvahu Marty Kubišové. Patřila k málu českých umělců, kteří se k podpisu Anticharty veřejně přiznali a omluvili se za něj.
V 80. letech jí lékaři diagnostikovali rakovinu a dávali jí nanejvýš rok a půl života. Přežila. Zpívala dál, moderovala pořady v Českém rozhlase, vydávala alba a našla i novou lásku v Janu Kolomazníkovi. V roce 2008 ji prezident Václav Klaus ocenil Medailí za zásluhy. Zemřela 14. března 2020 v Praze ve věku osmdesáti let.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Wikipedie, Blesk, Paměť národa, Supraphon
Zfalšované foto a Neckářovo ne: Jak se komunisté rozhodli zničit Kubišovou
