Když se řekne metalové gesto, většině lidí naskočí ruka s nataženým ukazovákem a malíčkem. Za tou stojí zpěvák Black Sabbath, ale má i zajímavou historii.
Známý symbol fandů metalu nevznikl jako nějaká laciná póza pro fotoaparát. Ronnie James Dio ho vytáhl ve chvíli, kdy po Ozzym Osbournovi nastupoval do Black Sabbath a potřeboval si na pódiu najít vlastní výraz. V redakci Karaoketexty.cz jsme si všimli, že se dnes často zapomíná na jeho původ v italské pověře i na to, že fanoušci gesto ukazují v trochu jiné podobě, než jakou Dio prosazoval.
Ozzy měl véčko, Dio hledal vlastní znak
Na konci 70. let byli Black Sabbath v dost složité situaci. Podle vzpomínek členů kapely i dobových materiálů, které shrnuje třeba Headliner, se skupina v době vydání alba Never Say Die! potýkala s vnitřním rozpadem, únavou a chaosem kolem nahrávání. V roce 1979 pak Ozzy Osbourne odešel a na jeho místo nastoupil Ronnie James Dio. Nebyla to jen výměna hlasu. Změnil se i výraz celé kapely.
Ozzy měl na pódiu své dobře známé mírové véčko. Dio podle vyjádření jeho manželky Wendy, které připomíná Rolling Live Studios, nechtěl působit jako někdo, kdo jen přebírá po předchůdci hotový výraz. Sáhl proto po gestu, které znal z dětství. Přinesl si ho od italské babičky a spojoval ho s ochranou před zlým pohledem, tedy s lidovou pověrou, ne s okultní pózou pro publikum.
Dio tak na pódium nepřinesl symbol útoku, ale obrany. A zároveň něco, co bylo výrazné, jednoduché a dobře zapamatovatelné. V koncertním světě to byl trefný tah.
Z italské pověry se stal znak sounáležitosti
Gesto známé jako mano cornuta fungovalo v italském prostředí jako ochranné znamení proti uhranutí. Kolem paroháčů se i tak roky lepily polopravdy o satanismu a temných rituálech. Dio sám takové výklady opakovaně zpochybňoval. Pro něj šlo o kus osobní paměti, o zvyk přenesený z rodiny do koncertní kultury.
Pak už je celý vývoj vlastně známý. Symbol se od původního kontextu odpojí a začne žít vlastním životem. Z gesta spojeného s konkrétním zpěvákem a konkrétní tradicí se stal univerzální znak: jsem tady, patřím sem, tohle je metal. Na festivalech dnes paroháče zvedají tisíce lidí, aniž by tušili, že příběh toho gesta nezačal v pekelných kulisách, ale u jedné italské babičky.
Stal se z něj skoro rituál. Nejde už jen o Diu nebo Black Sabbath. Je v tom pocit sounáležitosti, který metalové publikum sdílí napříč generacemi. Jedno krátké gesto a lidé si v tu chvíli rozumějí bez zbytečných slov.
Palec rozhoduje víc, než si většina myslí
Málokdo ale ví, že ani samotná poloha ruky není úplně jedno. Dio v jednom z rozhovorů upozorňoval, že jeho verze měla palec schovaný pod prostředníkem a prsteníkem. Na koncertě si toho sotva všimnete, jenže významově je to podstatné. Varianta s vystrčeným palcem totiž v americké znakové řeči odpovídá znaku pro vyjádření lásky.
Jinými slovy: spousta fanoušků dnes ukazuje něco mezi metalovým pozdravem a docela milým osobním vzkazem. Není na tom nic špatného, jen je dobré vědět, že původní Dioův symbol vypadal jinak. Sám zpěvák prý nesl nelibě, když gesto začali lidé, od popových hvězd až po sportovní tribuny, používat bez povědomí o jeho významu. Dá se mu rozumět. Jakmile se z osobního znamení stane masová dekorace, kus příběhu se po cestě ztratí.
Na celé věci je ale i něco příjemně obyčejného. Symbol, který vznikl z potřeby odlišit se od Ozzyho a přitom zůstat sám sebou, přežil svého tvůrce a stal se součástí hudebního jazyka. To není samozřejmost.
Mezi Ozzym a Diem nebyla jen výměna zpěváka
Paroháče navíc nejde úplně oddělit od napětí mezi dvěma výraznými osobnostmi. Ozzy Osbourne zůstal tváří raných Black Sabbath a pro mnoho fanoušků zosobněním prvního metalového archetypu. Dio zase přinesl techničtější zpěv, větší dramatičnost a éru alb Heaven and Hell a Mob Rules, která má dodnes oddané příznivce. Jak připomínají zahraniční hudební média i fanouškovské debaty, šlo o dvě odlišné energie, ne o lepšího a horšího zpěváka.
Loudwire navíc citoval Sharon Osbourne, podle níž byl Ozzyho vyhazov z kapely dlouho bolestivé téma a první setkání s Diem rozhodně neproběhlo v přátelské atmosféře. Přesto je dnes asi zajímavější něco jiného: každý z nich zanechal v historii Black Sabbath vlastní stopu, a to i vizuálně. Ozzy měl své véčko. Dio měl paroháče. Jedno gesto působilo otevřeněji a uvolněněji, druhé tajemněji a tvrději. Obě se ke svým nositelům hodila.
Zdroj: Autorský text, Rolling Live Studios, Kerrang!, Wikiepdie, Loudwire, Headliner
Téměř šestimetrový Ozzy Osbourne budí obdiv: Festival Hellfest odhalil monumentální poctu legendě
