John Lennon zpíval velké množství písní, rozhodně ale neměl ke všem z nich stejný vztah. Konkrétně tuto jednu vyloženě neměl rád.
Na Karaoketexty nás už dlouho baví sledovat, kolik napětí dokázali Lennon s McCartneyem přetavit do hudby. Ob-La-Di, Ob-La-Da je možná nejtypičtějším případem: píseň, kterou jeden z jejích autorů otevřeně nesnášel, a přesto ji svým vztekem nakonec zachránil.
Dva světy pod jednou střechou
Ke konci fungování Beatles se rozdíl mezi Lennonovým a McCartneyovým přístupem k hudbě prohluboval tak rychle, že se to jednou prostě muselo projevit naplno. McCartney směřoval k melodickým, optimistickým skladbám, které si příliš nelámaly hlavu otázkou, zda jsou dost intelektuální. Lennon mířil jinam, zajímala ho kulturní a politická rovina, experimenty, ostřejší tvary. Co McCartney bral jako svěží nápad, Lennon často smetl jako přeslazené a bez pevné kostry.
Samotné napětí kapelu hned nerozbilo. Jen po sobě nechávalo stopy. Ve studiu, v rozhovorech, a nakonec i v tom, jak oba muži o společné práci mluvili po rozpadu skupiny. Lennon byl v tomhle směru přímočařejší. Říkal, co si myslí, a většinou bez servítek.
Ob-La-Di, Ob-La-Da: přišel naštvaný a bouchl do kláves
Píseň Ob-La-Di, Ob-La-Da, kterou McCartney napsal v roce 1968 pro dvojalbum The Beatles, známé jako Bílé album, Lennona dráždila ještě před samotným nahráváním. Příběh o Dessiem a Molliem, jejichž život pokračuje dál, mu připadal příliš naivní a bez skutečného obsahu. Kapela navíc nahrála víc než deset verzí. To byl typ McCartneyho perfekcionismu, který Lennona vyčerpával.
Zvukový inženýr Geoff Emerick, který byl u toho, popsal, co se stalo jednoho dne v Abbey Road. Lennon přišel do studia zjevně pod vlivem, zamířil rovnou k pianu a začal do kláves mlátit s dvojnásobnou rychlostí oproti všem předchozím pokusům. „Šel rovnou k pianu a praštil do kláves s obrovskou hlasitostí, dvakrát rychleji, než to hráli předtím, a řekl: ‚Takhle to je! Pojďme!‘ Byl opravdu rozčílený,“ řekl Emerick. „A právě tuto verzi nakonec použili.“
Jenže tady je ta ironie. Právě Lennonova agresivita vtiskla písni energii, díky níž vyčnívá z řady běžných skiffle-popových čísel. Text je lehký, to sedí. Pod ním ale něco tlačí dopředu – a to přidal člověk, který tu věc vlastně nesnášel.
Ob-La-Di nebyla výjimka, Lennon kritizoval rád a otevřeně
Ob-La-Di, Ob-La-Da je v tomto ohledu zajímavá hlavně proto, že Lennon svůj odpor projevil bezprostředně, skoro fyzicky. U jiných písní přišla kritika až zpětně. Svou vlastní skladbu Run for Your Life z alba Rubber Soul (1965) označoval opakovaně za svou nejméně oblíbenou beatlesáckou píseň, prý ji napsal narychlo a nikdy ji nepovažoval za nic víc než výplň. U Cry Baby Cry z Bílého alba, na němž je i Ob-La-Di, se ho jednou David Sheff zeptal, kdo ji napsal. Lennon odpověděl: „Ne já. Kousek smetí.“ Přitom ji složil on sám.
Podobně komplikovaný vztah měl k Across the Universe. Text považoval za jeden ze svých nejlepších, ale každou nahranou verzi nenáviděl. Ani ta na albu Let It Be mu nevyhovovala. Podle něj nikdy nezněla tak, jak ji slyšel v hlavě. A Let It Be samotné? Web CultureSonar uvádí, že Lennon tvrdil, že by klidně mohla být písní skupiny Wings, a vadily mu na ní gospelové prvky i baladický charakter.
Byl to člověk, který na svou tvorbu nahlížel bez slitování. A právě tenhle rys, ta neschopnost jen tak se spokojit s hotovou věcí, byl nejspíš součástí toho, co z Beatles dělalo Beatles. V nahrávacím studiu to však nebylo vždycky příjemné.
Co z toho plyne
Ob-La-Di, Ob-La-Da se nakonec stala jednou z nejrozpoznatelnějších beatlesáckých melodií. Hrála ji rádia po celém světě, coververze existují v desítkách jazyků. Člověk, který ji nejvíc nesnášel, do ní paradoxně vložil to nejlepší, co měl, a udělal to ze zlosti, ne z lásky k materiálu.
V tom je něco, co stojí za pozornost. Výsledek nahrávání nemusí odpovídat tomu, jak se při něm lidé cítili. A někdy nepříjemné tření mezi autory vytvoří něco, co by v mnohem klidnějším prostředí vůbec nevzniklo.
Zdroj: Autorský text redakce Karoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webu American Songwriter, UltimateClassicRock, CultureSonar, Wikipedie
Fanynka vlezla Paulovi McCartneymu do domu: Neuvěřitelný příběh inspiroval slavnou píseň Beatles
