Od své premiéry v roce 1905 byla opera Salome často zakazována a mnohými lidmi odmítána, ale i tak dobyla 50 divadel během 2 let.
Když se řekne operní skandál, možná vás napadnou výtržnosti v hledišti nebo nepříčetný dirigent. Případ Salome Richarda Strausse ale zašel mnohem dál, jak bychom chtěli na Karaoketexty ukázat. Opera byla zakazována, sopranistka odmítla zpívat vlastní roli a v New Yorku ji zastavila dcera J. P. Morgana. Přesto se z ní stalo jedno z nejvlivnějších děl hudební moderny.
Od biblického verše k dekadentnímu dramatu
Příběh Salome vychází z Bible, konkrétně z Markova evangelia, kde se vejde do necelých deseti veršů. Salome tam ostatně ani nemá jméno. Hlavní iniciativu přebírá její matka Herodias, která chce hlavu Jana Křtitele poté, co Jan kázal proti jejímu incestnímu sňatku s bratrem jejího zesnulého manžela. Oscar Wilde z toho drobného útržku vytvořil plnohodnotné drama. Salome v něm stojí uprostřed dění jako žena posedlá touhou po prorokovi Jochanaanovi, který ji odmítá.
Wildeova hra byla v Londýně zakázána dřív, než se vůbec mohla dostat na jeviště. A to kvůli zobrazování biblických postav, jenže jak tehdejší cenzor poznamenal, důvod byl zjevně i jinde: „Je to zázrak drzosti. Salomina láska se mění v zuřivost, protože Jan jí nedovolí políbit ho na ústa.“ Teprve pět let po napsání, a navíc v době, kdy byl Wilde ve vězení, se hra dočkala uvedení ve Francii. I tam ale vzbudila odpor, část kritiků ji brala jako masku pro Wildovu homosexualitu a umělecký nonkonformismus.
Strauss se k látce dostal v roce 1903. Vídeňský básník Anton Lindner mu tehdy doporučil německou adaptaci Wildeovy hry od Hedwig Lachmannové. Skladatel byl zrovna ponořený do revize Berliozova Pojednání o instrumentaci, ale námět ho chytil tak rychle, že ho prostě nenechal být.
Premiéra, která otřásla operními domy
Salome měla premiéru 9. prosince 1905 v Královské opeře v Drážďanech. Ohlasy byly hned od začátku nadšené. Kritici chválili dramatickou sílu díla i orchestrální nápaditost partitury, která vyžaduje 102 hudebníků. Za kulisami to ale zdaleka nebylo tak hladké. Sopranistka Marie Wittich, původně obsazená do titulní role, odmítla hrát podle Straussových představ. „To nezpívám. Jsem slušná žena!“ prohlásila a Tanečnice sedmi závojů si na jevišti nechala zastoupit jinou interpretkou. Tahle praxe pak v různých obměnách přežívala ještě dlouho. Výjimkou byla finská sopranistka Aino Ackté, kterou sám Strauss označil za „jedinou pravou Salome“.
Do dvou let po drážďanské premiéře se Salome hrála už v padesáti dalších operních domech. Ne všude bez potíží. V Londýně trval zákaz až do roku 1907. Když se pak opera konečně dostala na britské jeviště, konkrétně do Covent Garden 8. prosince 1910 pod taktovkou Thomase Beechama, bylo libreto upravené. Někteří interpreti ale úpravy prostě ignorovali a nikdo si toho prý nevšiml. Beecham se k tomu později v pamětech vracel s viditelným zalíbením a napsal, že „Salome plnila dům každý večer, kdy se hrála“.
Americká premiéra v Metropolitní opeře 22. ledna 1907 přinesla jiný druh rozruchu. Kritiky se rozdělily. New York Times chválily výkon jako „jedno z nejpozoruhodnějších lyrických představení, jaká kdy v této zemi vznikla“, zatímco New York Sun se ptaly, zda je smyslem umění vyvolávat nevolnost. Jeden „přední lékař“ v dopise do novin označil dílo za „podrobný a explicitní výklad toho nejhrůznějšího a nejodpornějšího“. Louisa Pierpont Morganová, dcera finančníka J. P. Morgana a vlivná členka správní rady Met, následně tlačila na vedení tak silně, že správní rada další představení zakázala. Salome se do Met vrátila až v roce 1934.
Proč Salome přežila všechny své skandály
Je pozoruhodné, že opera, kterou zakazovali cenzoři, odmítaly sopranistky i bohatí mecenáši, přežila a nakonec se zapsala do dějin hudby docela neotřesitelně. Spolu s Elektrou z roku 1909 oživila německou operu a posadila Strausse do čela západní hudby, uvádí EBSCO Research Starters. V těchto dvou dílech dotáhl pozdní romantismus ke krajnímu bodu a současně otevřel prostor pro psychologicky složitější operní vyprávění.
Sám Strauss ale od radikálnějšího hudebního jazyka poměrně brzy ustoupil. V Der Rosenkavalier (1911) a Ariadne auf Naxos (1912) se vrátil k konzervativnějšímu stylu. Štafetu hudební progresivity pak převzali Schönberg, Bartók a Stravinskij. Stravinského Svěcení jara z roku 1913 vyvolalo ještě větší poprask a Salome tím trochu zastínilo.
Libreto, které Strauss sestavil sám podle adaptace Lachmannové, drží příběh ve velmi sevřené formě. Opera je jednoaktová, bez přestávky, a míří přímo k závěrečné scéně, v níž Salome drží v rukou hlavu Jana Křtitele a splní svůj slib. Herod, zděšený tím, co sám rozpoutal, nakonec nechá Salome zabít. Ta stavba je nekompromisní, bez odboček a bez úlevy, proto dílo pořád působí tak naléhavě. V redakci Karaoketexty.cz si myslíme, že i tato bezprostřednost může být důvodem, proč Salome zůstává na repertoáru světových operních domů i dnes, víc než 118 let po premiéře.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Metropolitan Opera, Houston Grand Opera, Berliner Philharmoniker, EBSCO Research Starters
Tajemství, které rozdělilo přátele: Michael Jackson koupil katalog Beatles a tím i vydavatelská práva na jejich písně
