V roce 1984 se v Kalifornii zastřelil devatenáctiletý John McCollum. Sluchátka měl stále na uších a z reproduktoru hrál Ozzy Osbourne. Rodiče chlapce zažalovali zpěváka i vydavatelství a případ otřásl celým hudebním průmyslem.
V osmdesátých letech se rocková hudba často ocitala pod palbou kritiky. Někteří rodiče i politici ji obviňovali, že má na mladé lidi špatný vliv, a pozornost se obracela také k textům písní a jejich skrytým významům. Když se podobná debata dostala až k soudu, nešlo už jen o hudbu samotnou, ale také o otázku, kde končí umělecká svoboda a kdo nese odpovědnost za to, jak posluchači píseň vnímají. Na Karaoketexty jsme se zaměřili na případ Ozzyho Osbourna a jeho skladby Suicide Solution.
Píseň o alkoholu, ne o sebevraždě
Píseň Suicide Solution z Ozzyho sólového debutu Blizzard of Ozz z roku 1980 přitom nevznikala jako laciná provokace. Ozzy ji napsal jako poctu Bonu Scottovi, zpěvákovi AC/DC, který zemřel po nadměrném požití alkoholu. Název míří právě k alkoholu, k onomu „tekutému řešení“, které se může tvářit jako únik, ale ve skutečnosti dovede člověka zničit. Text varuje před pitím a sebedestrukcí, sebevraždu nenabízí jako cestu ven.
Rodina Johna McColluma to ale brala úplně jinak. V říjnu 1985 podala občanskoprávní žalobu, podle níž Ozzy, CBS Records a Jet Records postupovali trestně nedbale, když vydali skladbu, o níž měli vědět, že může, nebo dokonce má, vyvolávat sebevražedné myšlenky. V podání se mluvilo hlavně o mladých posluchačích, snadno ovlivnitelných a citlivých na podobné texty. Spor nakonec doputoval až k Los Angeles Superior Court.
Žaloba obsahovala i ostřejší tvrzení. Právníci McCollumových uváděli, že v instrumentální části písně, v pasáži dlouhé zhruba 28 vteřin, mají být skryté maskované výzvy k sebepoškozování. Soud pro to nenašel oporu a tuto část argumentace odmítl jako nepodloženou.
Soudce případ zastavil, ale debata neskončila
Dne 7. srpna 1986 soudce žalobu zamítl. Los Angeles Times tehdy citovaly soudce Johna L. Colea, podle něhož se podání „čte spíš jako román než jako právní podání“. Cole zdůraznil ochranu svobody projevu podle prvního dodatku americké ústavy, a to i u děl, která část veřejnosti dráždí nebo považuje za nebezpečná. Kdyby soud připustil opačný výklad, dopad na kulturu by podle něj byl citelný. Právníci CBS při jednání použili příměr, že by podobnou logikou mohl být Shakespeare žalován za Hamletův monolog nebo producenti filmu M*A*S*H. za jeho titulní píseň.
Obhajoba přitom nesporovala, že John McCollum byl „nešťastný mladý muž“ a že se potýkal se závislostí na alkoholu i psychickými problémy. Jádro případu leželo jinde: zda má autor nést právní odpovědnost za to, jak jeho dílo přijme nejzranitelnější posluchač. Soud odpověděl záporně.
Rodiče se ještě odvolali, jenže neuspěli. Ozzy Osbourne byl odpovědnosti definitivně zbaven. Kauza ale zůstala viset nad metalem celá osmdesátá léta. Podobnou vlnu podezření a soudních tahanic později zažila i kapela Judas Priest kvůli údajnému subliminálnímu sdělení na albu Stained Class.
Skladba, která přežila soud i čas
Suicide Solution se dnes řadí mezi nejčastěji rozebírané metalové skladby. Ne proto, že by sama o sobě představovala návod k nebezpečnému jednání, ale protože se z ní stal případový symbol střetu umělecké svobody, odpovědnosti vydavatelů a strachu rodičů z toho, co jejich děti poslouchají. Na albu Blizzard of Ozz vedle ní stojí i Crazy Train, dodnes pro řadu fanoušků vrchol Ozzyho sólové kariéry. Obě písně pocházejí ze stejného období a obě si s sebou nesou delší příběh, než bývá u rockových singlů běžné.
V redakci Karaoketexty tento případ bereme i jako připomínku, že význam písně se může ve veřejné debatě posunout velmi rychle. Stačí tragédie, několik vět v žalobě, dobová panika kolem metalu a z varovného textu je najednou předmět soudního sporu.
Zdroj: Autorský text, Billboard, Los Angeles Times, The New York Times
Nicko McBrain o Ozzym Osbournovi: Když se poprvé setkali, zachránil mu život
