Když se v dubnu 1964 Keith Moon posadil za cizí bicí v hospodě a odehrál jednu píseň, zlomil šlapku kopáku a protrhl dvě blány. The Who ho přesto vzali. A rock už nikdy nebyl stejný.
Keith Moon přišel na svět 23. srpna 1946 ve Wembley. Doma to byla obyčejná dělnická rodina, škola ho ale nikdy moc nezískala. V posudcích se s ním učitelé nemazlili. Učitel výtvarné výchovy o něm napsal, že je „umělecky zaostalý a v ostatních ohledech idiot“. Hudební pedagog volil klidnější tón, jenže jeho poznámka byla docela výstižná: „Má velký talent, musí si ale hlídat sklon předvádět se.“ Moon odešel ze školy ve čtrnácti, nějaký čas opravoval rádia a pak v jedné hospodě v Greenfordu předvedl scénu, která se zapsala do dějin The Who. Na Karaoketexty připomínáme jeho kariéru i excesy.
Rockoví bubeníci šedesátých let a Moonův jiný plán
Říct, že bubeníci šedesátých let byli jen nenápadní doprovazeči, by bylo laciné. Nebyli. Jen vycházeli z jiné představy o tom, co má rytmická sekce v kapele obstarat. Moon vedle nich vypadal, kulantně řečeno, jako někdo, kdo pravidla ani nečetl.
Ringo Starr v Beatles dokázal splynout se skladbou tak, že si jeho práci člověk někdy uvědomí až později. Levák za pravácky postavenou soupravou, přechody zdánlivě jednoduché, jenže přesně usazené. Nepřekážel melodii, netlačil se před zpěv, písně posouval tak nějak zevnitř. Charlie Watts u Rolling Stones stavěl na bluesové zdrženlivosti, suchém úderu a přesnosti. Hrál úsporně a věděl proč.
Moon tak neuvažoval. Bicí pro něj nebyly zařízení na hlídání tempa někde vzadu. V jeho rukou z nich byl rytmus, rámus, melodická linka a občas i řízená nehoda. Pete Townshend v předmluvě k tributní knize There Is No Substitute napsal: „Slovo, které bych použil pro Keithovo bubnování, je svobodné, ne anarchické. Neznal žádné hranice.“ Na oficiálním webu The Who se dodnes drží přirovnání: Moon byl pro bicí tím, čím Jimi Hendrix pro kytaru. Člověk, jehož styl se dá obdivovat, ale dost těžko rozebrat na návod.
Moon the Loon: přezdívka, kterou dostal z dobrého důvodu
Rozbíjení věcí k němu patřilo skoro od začátku kariéry. Při prvním americkém vystoupení The Who v pořadu The Ed Sullivan Show dal pod bicí petardy a nikomu z produkce ani z kapely to neřekl. Ve studiu vypukl chaos a Townshend si po explozi odnesl tinnitus, který s ním zůstal po zbytek života. Moonovi se připisuje také zvyk vyhazovat televize z hotelových oken. V roce 1965 si našel další disciplínu: ničení záchodových mís silnými petardami, takzvanými cherry bombs. Hotely pak The Who vyprovázely jeden za druhým.
„Když máte peníze a děláte věci jako já, lidi se smějí a říkají, že jste excentrický. To je ale jen slušný výraz pro to, že jste ku**a magor,“ cituje ho Tony Fletcher v biografii Moon: The Life and Death of a Rock Legend. Pro Rolling Stone v roce 1972 Moon popisoval, proč si o rok dřív pořídil hotel v Oxfordshiru: „Všude mám zákaz. Vůbec se nedivím, s tím, co mám za sebou v rejstříku. Proto si musím kupovat vlastní hotely.“ Na papíře vtipná hláška. V kontextu jeho života už podstatně méně veselá.
Když alkohol vyhraje
Za historkami, které se snadno vyprávějí u baru, stál člověk, který nedokázal zastavit. Alkohol pil už jako teenager. V The Who se k tomu přidaly prášky a drogy, často v kombinacích, které mu postupně braly zdraví i jistotu za bicími. V roce 1973, během amerického turné k albu Quadrophenia, se zhroutil přímo na pódiu. A ten večer se to stalo dvakrát. Townshend se nakonec zeptal publika, jestli někdo umí hrát na bicí. Přihlásil se Scot Halpin a koncert dohrál. Rolling Stone mu později dal cenu „Záskok roku“.
V březnu 1976 Moon omdlel hned v úvodu koncertu v Bostonu. Tu samou noc zdemoloval hotelový pokoj a málem vykrvácel. Když v roce 1978 vyšlo album Who Are You, seděl na obalu obráceně na židli; opěradlo mělo schovat jeho přibývající váhu. Zemřel 7. září 1978 v Londýně na předávkování. Bylo mu 32 let.
Podle nás na Karaoketexty se sluší připomenout i druhou část jeho odkazu: Keith Moon byl posmrtně uveden do Rock and Roll Hall of Fame. V žebříčcích hudebních časopisů se navíc stále vrací mezi nejvýše hodnocené rockové bubeníky. Určitě nebyl vzor kázně a přesného sezení v taktu. Nedá se mu ale upřít, že šlo o hráče, u kterého každý úder vypadal, že musí přijít okamžitě, bez zálohy a bez dalšího pokusu.
Zdroje: Autorský text, The Who, Wikipedie, uDiscover Music, Tony Fletcher – Moon
Tři písničky z roku 1968, které boomeři znají nazpaměť
