Metallica vždy přitahovala tmu jako magnet. Desetiminutové instrumentální šílenství, antiválečná noční můra i hollywoodský horor, to vše vyrůstá ze stejného kořene.
Když padne jméno Metallica, většině lidí naskočí rychlost, hutný zvuk a obří koncerty před desetitisíci fanoušků. Jenže pod touhle vrstvou je od počátku ještě něco tvrdšího: zájem o děs, temnotu a příběhy, kterým by se spousta kapel raději vyhnula. Na Karaoketexty jsme si všimli, že nejde o náhodné pózování ani povrchní koketování s hororem. Ta linka vede hluboko do literatury a v hudbě Metallicy po ní zůstaly stopy, z nichž dodnes naskakuje husí kůže.
Cliff Burton, Lovecraft a zrození monstra
Na začátku příběhu stojí baskytarista Cliff Burton. Propadl prózám H. P. Lovecrafta, amerického autora, jehož kosmické horrory o prastarých bozích, zakázaném poznání a lidské bezmoci patří k nejznepokojivějším textům anglicky psané literatury. Burton tuhle posedlost brzy přinesl i mezi ostatní členy kapely. A nebyla to jen knížka pohozená v tourbusu.
Na albu Ride the Lightning z roku 1984 se objevila skladba The Call of Ktulu, skoro desetiminutová instrumentálka inspirovaná Lovecraftovou povídkou Volání Cthulhu. Bez zpěvu, bez klasických slok, bez snadné berličky pro posluchače. Jen hudba, která se pomalu zvedá, houstne a vytváří dojem něčeho obrovského, neřiditelného, probouzejícího se někde hluboko pod hladinou. O dva roky později, na desce Master of Puppets, přišla The Thing That Should Not Be. Tentokrát už s textem, ale pořád pevně usazená v Lovecraftově světě dávných mořských bytostí a bohů, o kterých je lepší moc nevědět.
Na těch dvou skladbách je pozoruhodné, jak přesně tomu odpovídá samotná hudba. Není to typický sprint thrash metalu. Tempo je těžké, záměrně pomalejší, skoro fyzicky táhne dolů. Jako ponor. Kytara Kirka Hammetta přidává zvláštní ozvěnové ohyby, Burtonova basa pod tím otevírá prostor, který zní hluboko a cize. Cliff Burton zemřel při nehodě tourbusu ve Švédsku v září 1986, jen rok po vydání Master of Puppets. Tato temná, lovecraftovská stopa patří k tomu nejsilnějšímu, co po sobě v Metallicе nechal.
One: antiválečná noční můra, která přežila desetiletí
Rok 1988. Album …And Justice for All. Metallica vydává singl One a heavy metal se v tu chvíli posouvá na území, kde už nejde jen o tvrdost riffů. Píseň vychází z románu Daltona Trumba Johnny Got His Gun, příběhu vojáka, který přežije válku bez končetin, bez zraku, bez sluchu a bez hlasu. Zůstane jen vědomí uvězněné v těle, z něhož není únik. Námět, který se nedá zpracovat lehce, pokud ho člověk nechce zradit.
Skladba působí jako krátký film. Začne téměř tiše, opatrně, pak se postupně zvedá a v závěru se zlomí do drtivého tempa, kde už nejde o úvahu, ale o výkřik. Tuhle stavbu si vypůjčil režisér Ryan Coogler pro svůj horor Sinners z roku 2025, který na Rotten Tomatoes dosáhl hodnocení 98 %. V rozhovoru pro San Francisco Chronicle Coogler řekl: „Chtěl jsem, aby film působil jako píseň, a proto jsem použil skladbu One od Metallicy,“ Podle něj skladba, podobně jako film, začne intenzivně, potom se stáhne, následně zamíří někam úplně šíleně, a když dohraje, je najednou jasné, že tam směřovala celou dobu.
Na soundtracku k Sinners se navíc přímo podílel bubeník Lars Ulrich. Coogler pochází z oblasti San Francisco Bay Area, tedy z prostředí, kde si Metallica vybudovala jméno a reputaci. Sám přiznal, že se k jejich hudbě dostal později. O to silněji ho ale podle všeho zasáhla.
Proč se Metallica a horory tak přirozeně hledají
Metallica samozřejmě není jediná kapela, která sáhla po literárním hororu nebo temných předlohách. Iron Maiden natočili Lord of the Flies podle Goldingova románu, Rob Zombie se nechal inspirovat Mechanickým pomerančem. U Metallicy je ale rozdíl v tom, že horor nefunguje jen jako dekorace nebo obal. Kapela si z něj bere vnitřní stavbu. Lovecraftovo kosmické zděšení nestojí na krvi. Stojí na pocitu, že člověk stojí proti něčemu, co nedokáže pochopit ani zastavit. A to Metallica umí přeložit do zvuku mimořádně přesně.
Živá verze skladby The Thing That Should Not Be z alba S&M, kde Metallica hraje se Symfonickým orchestrem San Francisca, ten dojem ještě zvětšuje. Smyčce a žestě přidávají skladbě skoro filmovou mohutnost, ale ne uhlazenost. Je v tom další vrstva neklidu. Jako kdyby Lovecraftovo monstrum konečně dostalo zvuk, který k němu patří.
Zdroje: Autorský text, Through the Shattered Lens, Contactmusic, Louder, SF Chronicles
Všechna alba Metallicy od nejhoršího po nejlepší: Kde se kapela ztratila a kde zase našla sebe sama
