V roce 1987 vydal Supraphon album, které mělo Karlu Zichovi otevřít dveře na světové trhy. Jenže deska Sweet, Soft and Lazy skončila jinak, jako jeden z nejhledanějších sběratelských kusů české pop music.
Nahrávka vznikla v době, kdy Supraphon spolu s podnikem Artia hledal cesty, jak domácí hudbu prodávat v zahraničí. Recept byl celkem přímočarý: vzít známý československý pop, přezpívat ho anglicky a vyzkoušet, jestli obstojí i mimo zdejší prostředí. Zich do takového plánu zapadal. Měl hlas, zkušenost i image, která se dala směrem ven dobře vysvětlit. Nazpíval starší české skladby v angličtině, přibližně polovina repertoáru tedy stála na tvorbě tuzemských autorů, jen převlečené do jiného jazyka. Druhou polovinu alba vyplnila francouzsko-belgická zpěvačka Viktor Lazlo, tehdy známá hlavně díky singlu Breathless. Její účast měla dodat desce západnější výraz. Bez podobného razítka se tehdy exportní pokusy dělaly těžko. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, jak deska nakonec dopadla.
Odlesk Západu jako prodejní argument
Obal naznačoval směr celého projektu dost jasně. Zich a Viktor Lazlo na něm vypadají jako stylizované setkání Wandy Jacksonové s Elvisem Presleym, možná až trochu příliš doslovné, ale funkční. Náhoda to nebyla. Zich měl doma pevné místo, publikum ho bralo jako jeden z výrazných hlasů své generace a přezdívka „český Elvis“ se ho držela díky barvě hlasu i pódiovému projevu. Vydavatelství s tím zjevně pracovalo. Belgická partnerka po jeho boku měla nahrávce přidat mezinárodní punc a udělat ji srozumitelnější pro distributory mimo Československo.
Výsledek byl ale střízlivější. Album se na západním trhu nijak výrazně neuchytilo. Doma zase stálo trochu bokem, protože neodpovídalo tomu Zichovi, kterého posluchači dobře znali z rádií, televizních pořadů a koncertů. Část publika ho brala spíš jako podivnou hudební odbočku. Něco mezi exportním projektem a kuriozitou. Podle vzpomínek se k němu ostatně ani sám zpěvák příliš často nevracel.
Devizy pro stát, tabulkový honorář pro umělce
V pozadí celé věci byla také obyčejná ekonomika pozdního socialismu. Exportní tituly uměly přinést státu devizy a za ty se pak mimo jiné nakupovala lepší technika do nahrávacích studií. Pro muzikanty to ovšem žádná pohádková zakázka nebyla. Zich ani jeho doprovodná skupina Flop se na těchto příjmech prakticky nepodíleli. Ve studiu odvedli práci, dostali honorář podle tehdejších tabulek ministerstva kultury a tím to končilo. Pevně daná částka. Žádná procenta z prodeje, žádné dlouhé doznívání výdělku.
Dnes patří Sweet, Soft and Lazy k deskám, které se nekupují, ale shánějí. Sběratelé je spíš hlídají, čekají, porovnávají stav obalu. Výtisků není mnoho, reedice nikdy nevyšla a digitálně je album dostupné jen omezeně. Přitom nejde jen o podivnost pro několik pamětníků. Nahrávka docela přesně ukazuje, jak kulturní aparát osmdesátých let přemýšlel o exportu domácích interpretů. A připomíná i Zichovu pozici v době, kdy už měl za sebou přes milion prodaných desek a koncertování od Evropy až po Austrálii.
Zákulisí, které přesahuje jednu desku
Zichova diskografie podobných slepých uliček a odboček nabízí víc. Album Ani za nic z roku 1989 doplatilo hlavně na špatné načasování. Soukromá rádia začínala měnit způsob, jakým lidé poslouchali hudbu, a deska s temnějšími, místy až kriminálně laděnými motivy rychle zapadla. Úplně jiný případ je Dům č. 5 z roku 1976, který kritici dodnes často uvádějí jako vrchol jeho sólové kariéry. Bokem nestojí ani spolupráce s Wandou Jacksonovou, americkou rock’n’rollovou legendou, která v padesátých letech vystupovala po boku Elvise Presleyho. I tahle nahrávka se dnes řadí mezi vyhledávané rarity.
Karel Zich zemřel v červenci 2004 při potápění u Korsiky. Bylo mu pětapadesát. Sweet, Soft and Lazy zůstalo mimo běžné výběry a stručné rekapitulace jeho kariéry, tak trochu na kraji. Možná i proto se za ním sběratelé pořád vracejí.
Zdroj: Autorský text, MonsterMusic.cz, Discogs.com, Wikipedie
Zpěvák Karel Zich: Jak se z kluka z Plzně stal hlas, který znal celý národ
