Když se řekne český Elvis Presley, je jasné, že řeč je o Karlu Zichovi. On sám to ale moc nemusel. „Mám Elvise rád, na koncertu ho připomenu několika písničkami… ale to je všechno. Myslím si, že jsem českej Zich,“ říkal. A přesně to sedělo. Za čtyři desetiletí na scéně prodal víc než milion desek, odehrál tisíce koncertů od Prahy přes New York až po Santiago de Chile a nechal po sobě písně, které v české hudbě zůstaly. Na Karaoketexty jsme se zaměřili na to, jak se postupně vyvíjela jeho kariéra.
Hudba jako rodinný vzduch
Karel Zich se narodil 10. června 1949 v Praze do rodiny, kde se hudba nebrala jako záliba na víkend. Byla všude. Dědeček Otakar Zich byl uznávaný estetik a hudební skladatel, praprastrýc Josef Paleček se zapsal do historie jako první sedlák Krušina v Prodané nevěstě a dědeček z matčiny strany Karel Moravec studoval housle u Otakara Ševčíka po boku Jana Kubelíka. Do vinohradské vily Zichových chodil i Rafael Kubelík, tehdy už světově známý dirigent.
Malý Karel začínal na klavír. Hrál zhruba do jedenácti let, pak přišla do ruky první kytara. Od té chvíle měl jasno. Tři roky studoval kompozici na Státní konzervatoři v Praze, poté vystudoval estetiku a sociologii na Karlově univerzitě a získal doktorát z filozofie. Kytaru měl přitom formálně jako samouk. Což zní skoro nenápadně, ale kolegové ho brali jako absolutní špičku ve hře na dvanáctistrunnou kytaru.
Technika ho lákala jen krátce. Na stavební fakultě ČVUT sice studoval, ale technická dráha ho nakonec nepohltila. Rock’n’roll měl větší sílu.
Spirituál kvintet jako první velká škola
Poprvé se Zich objevil u skupiny Framus v roce 1964, kde tehdy působili i Michal Prokop a Ivan Trnka. Zásadní obrat ale přišel až v roce 1968. Jako devatenáctiletý student dostal nabídku od Spirituál kvintetu a už v prvním měsíci seděl ve studiu. Jiří Tichota mu svěřil dvě sóla v písních Kovbojův nářek a Doney Gal. Obě vyšly v roce 1969 na desce Písně amerického západu.
Ve Spirituál kvintetu vydržel pět let. Získal cit pro harmonii, vícehlas, folk i spirituály. Současně si ale začal budovat vlastní tvář. Výraznější, rockovější, osobnější. V roce 1973 odešel a zkusil sólovou dráhu. Bylo mu čtyřiadvacet.
Jiří Tichota na něj vzpomínal jako na skvělého muzikanta i člověka. Nešlo jen o slova do archivního rozhovoru. Zich prý nikdy neřešil peníze a bez řečí vzal i tu méně viditelnou práci: po koncertě sedl za volant a rozvezl ostatní po Praze, přestože byl z kapely nejznámější.
Sólová kariéra: od Domu č. 5 k Parádě
Sólo kariéra se rozjela naplno v roce 1974. O dva roky později vydal první album Dům č. 5 a ve stejném roce založil doprovodnou skupinu Flop. S ní pak natočil padesát singlů a patnáct alb. Přicházely hity, které se chytaly napříč generacemi: Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů, Měla na očích brýle nebo Mosty, na nichž spolupracoval s Lenkou Filipovou.
Samotná deska Paráda se prodala ve více než čtvrtmilionovém nákladu. Na české poměry číslo, které se jen tak nevidí. V polovině sedmdesátých let vystřelil v anketě Zlatý slavík ze 112. místa rovnou na čtvrté. A dvakrát skončil druhý na Bratislavské lyře, v letech 1977 a 1983.
Zpíval hlavně vlastní věci, ale spolupráci se nebránil. Pracoval s Petrem Jandou, Karlem Svobodou i Bohuslavem Ondráčkem. A pak je tu ještě jedna stopa: na konci osmdesátých let natočil album s Wandou Jackson, americkou rock’n’rollovou královnou, která v padesátých letech vystupovala po boku samotného Elvise Presleyho. Se Zichovým vztahem k Elvisovi je to trochu oklikou, ale nakonec se k němu přece jen dostal.
Člověk za mikrofonem
Jeho kariéra ho zavedla do většiny evropských zemí, ale i do USA, Kanady, Brazílie, Chile, Austrálie nebo na Island. Odehrál tisíce koncertů. Lidé, kteří ho znali osobně, ale často mluví spíš o tom, jaký byl mimo pódium. Ne o plaketách a prodejních číslech.
Klidně svezl autem domů neznámou babičku, která se na chodníku trápila s těžkým nákupem. Každý rok chodil na Štědrý den zpívat onkologickým pacientům do motolské nemocnice. „Měl ohromný smysl pro humor, cítil se dobře v partě a také uměl party vytvářet,“ vzpomínal hudební kritik Jiří Černý. Byl to nesmírně pozitivní, pohodový člověk. A to se na pódiu nenahrává ani nevymýšlí.
Karel Zich zemřel 13. července 2004 na Korsice, kam odjel s manželkou Janou a přáteli z potápěčského oddílu. Při jednom z ponorů ho zaskočily silné mořské proudy. Vynořil se vyčerpaný a zemřel na infarkt myokardu. Bylo mu pětapadesát let. Pohřben je na Vinohradském hřbitově, nedaleko míst, kde jako dítě poprvé sáhl na klavírní klávesy.
Zdroj: Autorský text redakce Karaoketexty.cz na základě veřejně dostupných informací z webů Wikipedie, Reflex, Žena.Aktuálně, Supraphonline, Novinky
Dalibor Janda promluvil o svém důchodu a řekl i to, kolik bere, a proč dál zpívá
