Přes šum rušiček, ve dvě v noci, s prstem na tlačítku Record. Tak vypadal lov západního popu za komunismu. A pro mnohé to byl rituál, na který se nezapomíná.
Chtěli jste slyšet Blondie nebo The Jam? Často nezbývalo nic jiného než sedět u rádia a čekat, jestli se mezi praskáním a rušením na pár minut objeví melodie. Na Karaoketexty bychom rádi připomenuli, že v komunistickém Československu tak poslouchala hudbu celá generace. Desky ze Západu se na černém trhu prodávaly zhruba za 300 korun, zatímco průměrný plat na začátku osmdesátých let činil kolem 2 500 korun. Kupovat je pravidelně si mohl dovolit málokdo. Rádio tedy zůstávalo nejdostupnější cestou, i když dost nespolehlivou.
Radio Luxembourg: stanice, která prorazila železnou oponu
Mezi zahraničními stanicemi mělo výsadní postavení Radio Luxembourg. Projekt z Lucemburska, jehož počátky sahají do dvacátých let minulého století, se postupně proměnil v důležitý zdroj hudby pro lidi za železnou oponou. V Británii bylo jeho anglické vysílání na začátku padesátých let dokonce poslouchanější než BBC. Ve východní Evropě mělo trochu jinou roli: pouštělo skladby, které se do domácího rozhlasu přes oficiální dramaturgii prostě nedostaly.
Na začátku roku 1980 se v žebříčku Radio Luxembourg objevovaly třeba Blondie s Atomic nebo The Jam s Going Underground. Přesně ten typ zvuku, který tehdejší Československý rozhlas míjel, případně ho pouštěl jen velmi opatrně. Zachytit stanici někde uprostřed republiky ale nebylo nic jistého. Kdo bydlel blíž k rakouské nebo německé hranici, měl lepší podmínky, signál býval silnější. Ve středních Čechách nebo na Moravě se čekalo hlavně na noc, kdy se rádiové vlny šířily příznivěji. A taky na chvíli, kdy rušení aspoň trochu polevilo.
Rušičky: státem financovaný šum
Režim samozřejmě dobře věděl, že lidé zahraniční stanice poslouchají. Odpovědí byly rušičky, tedy vysílače, které na stejných frekvencích vytvářely rušivý signál. Jejich síť vznikala od padesátých let. Podle dostupných historických údajů bylo v roce 1950 v provozu přibližně 160 rušiček, v roce 1968 už asi 80, protože výkonnější zařízení zvládala pokrýt větší území. Důležité uzly stály v Plzni, odkud se pokrývaly Čechy, a v Košicích pro Slovensko a Moravu. Speciální vysílače pracovaly také v Litomyšli, Rýmařově a Poděbradech. Odtud se rušil signál mířící do Sovětského svazu, který na oplátku rušil vysílání z Československa.
Jedna věc na tom působí skoro ironicky. Plánovaná síť rušiček podél hranic, která měla blokovat signál ze sousedních zemí, se nakonec vůbec nespustila. V příhraničí byl zahraniční signál silnější než domácí rušení, takže by podobná opatření moc nefungovala. Navíc vyšlo najevo, že velká část vysílání ze zahraničí je v němčině. Pro režim to tedy nebyla tak naléhavá hrozba, jak se na začátku předpokládalo.
Kazeta jako trezor zakázané hudby
Přesto si lidé poradili. Kdo měl magnetofon, zkoušel nahrávat rovnou z rádia. Prst na tlačítku Record, v bytě ticho, nikdo nekašlat, nemluvit, nešoupat židlí. Výsledkem bývala kazeta se šumem, výpadky signálu a moderátorem, který občas vlezl do refrénu. Jenže pořád tam byla ta písnička. Kazety pak kolovaly mezi známými, přehrávaly se z magnetofonu na magnetofon a s každou další kopií ztrácely kvalitu. Server Rozhlas Plus k tomu připomíná, že některé kopie už se po čase skoro nedaly poslouchat.
V redakci Karaoketexty.cz nás na tom pořád zaráží ten kontrast. Dnes stačí pár sekund a jakýkoli hit hraje z telefonu. Tehdy se kvůli jedné skladbě čekalo dlouho do noci, ladilo se po milimetrech a doufalo, že rušička na chvíli ustoupí. Hudba nebyla samozřejmá věc. Často se k ní člověk musel doslova probojovat přes šum.
Zdroje: Autorský text, iRozhlas.cz, ČT24, YouTube Tajemno a záhady
Klíčový moment v historii The Beatles: Skladba inspirovaná snem změnila směr jejich kariéry
