Richard Wagner zemřel už v roce 1883, přesto jeho jméno dál vyvolává silné reakce. Nevěnoval se totiž jen hudbě, ale i některým kontroverzním záležitostem.
Tentokrát se tak děje v souvislosti s ruskou žoldnéřskou skupinou Wagner, jejímž velitelem byl Dmitrij Utkin, podle dostupných zpráv přesvědčený neonacista, který si zvolil operační pseudonym právě po Hitlerově oblíbeném skladateli. Na Karaoketexty nás zajímalo, jak se z největšího skladatele 19. století stal symbol extremismu.
Jak se z operního skladatele stal nástroj nenávisti
Michael Steinberg, profesor hudby a historie na Brownově univerzitě, který se Wagnerovi věnuje celý profesní život, se pokusil tuto otázku zodpovědět. Sám říká, že ho téma nepřestává zaměstnávat právě proto, že je zároveň jeho největším obdivovatelem i nejostřejším kritikem. Vzestup Wagnerovy skupiny a její napojení na Kreml tu starou debatu znovu vytáhly na světlo.
Wagner se narodil v Lipsku roku 1813 a zemřel v Benátkách v roce 1883. Za svůj život napsal opery, které změnily dějiny hudby – od Tristana a Isoldy přes Prsten Nibelungův až po Parsifala, dokončeného jen rok před jeho smrtí. Bez Wagnera by se vývoj pozdního 19. století a velké části století následujícího ubíral jinudy. Richard Strauss, Mahler, Schönberg nebo Berg na něj výrazně navazují.
Jenže Wagner nepsal jen hudbu. Psával také eseje a knihy, v nichž je antisemitismus přítomný zcela otevřeně. Ve spise Judaismus v hudbě výslovně tvrdí, že Židé jsou méněcenní lidé. A co je podle Steinberga obzvlášť nebezpečné: Wagner tu méněcennost nepřipisoval charakteru nebo názoru, ale tělu. Tím ji vlastně prohlásil za něco nevyléčitelného, co nejde zlomit ani vzděláním, ani asimilací. Rasismus v čisté podobě.
Steinberg ale připomíná ještě jeden paradox. Wagner se silně identifikoval s outsidery a pronásledovanými. Některé jeho sympatické postavy nesou rysy, které sám přisuzoval Židům. Pravděpodobně v tom byla i jeho vlastní úzkost. Obával se, že jeho nevlastní otec měl židovské předky, a současně cítil ohrožení z popularity Felixe Mendelssohna a Giacoma Meyerbeera, kteří se jako Židé narodili.
Nástroj pro budování národní identity a její temná strana
Na počátku 19. století bylo dnešní Německo rozdrobeno do zhruba 300 politických celků. Centrální stát neexistoval. Nacionalistická hnutí měla zpočátku liberální jádro, šlo jim o moderní reprezentativní vládu. Jenže postupně se do nich začaly vkrádat otázky, kdo patří dovnitř a kdo ne. A s tím rostla i xenofobie.
Wagner tu situaci dokázal využít. Věděl, že pokud chce Němce sjednotit, potřebuje poselství, které překlenuje náboženské i třídní rozdíly. Tím poselstvím se ale nakonec stal strach z cizinců a antisemitismus, šířený nejen v operách, ale i v esejích a knihách. Steinberg to přirovnává ke strategii, kterou později převzali vůdci po celém světě: budovat národní identitu tím, že vyloučí ty na okraji.
Adolf Hitler byl jen nejviditelnější příklad. Wagnerovu hudbu obdivoval, pravidelně jezdil do Bayreuthu a na nacistických akcích zněla jako kulisa. Po skladatelově smrti jeho odkaz pokračoval dál. A ne vždy směrem, který by sám Wagner asi považoval za přijatelný.
Lze oddělit umění od člověka?
Steinberg odmítá pohodlné tvrzení, že Wagnerovy spisy jsou sice odporné, ale hudba sama je nevinná. Podle něj se rasismus dostal i do kompozic. V operách sice nevystupuje žádná výslovně židovská postava, jenže řada záporáků – ti, kdo neumějí zpívat, působí fyzicky odpudivě nebo postrádají tradiční mužnost – je záměrně vystavěna tak, aby odpovídala dobovým antisemitským stereotypům.
Přesto Steinberg nevolá po bojkotu. Každý rok vznikají po celém světě promyšlené inscenace Wagnerových oper, které drží pohromadě obě roviny, uměleckou velikost i morální problematičnost. Režisér Barrie Kosky, který je sám Žid, uvádí Wagnera s hlubokou úctou i hlubokou kritikou současně. I podle Steinberga to takto dává smysl.
Otázka, jakou odpovědnost Wagner nese za hrůzy 20. století, za nacismus a genocidy druhé světové války, zůstává otevřená. Přímou vinu mít nemohl, zemřel dávno předtím. Jako ideový spolutvůrce prostředí, v němž tyto hrůzy mohly vyrůst, ale nevinný rozhodně není.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Brown University, English National Oper, America Magazine
Proč videoklip Sinéad O’Connor k „Nothing Compares 2 U“ obsahuje jen záběr na zpěvaččinu tvář
