Píseň Stříhali dohola malého chlapečka zní jako dětská scénka. Ve skutečnosti pracuje s obrazy uvěznění, přerodu a hrůznou symbolikou elektrického křesla.
Na Karaoketexty jsme se podívali na to, co se za obrazem malého chlapečka posazeného na holičskou židli může skrývat. A také proč se právě tahle skladba stala nejvýraznějším hitem Mišíkovy kariéry, i když její význam nikdy nešel jednoduše uzavřít do jedné věty.
Báseň stará třicet let, hit na celý život
Josef Kainar napsal báseň Stříhali dohola malého chlapečka pro sbírku Nové mýty, vydanou v roce 1946. Vladimír Mišík se k ní vrátil až po třiceti letech. V roce 1976 ji zařadil na své první sólové album, kterému fanoušci dodnes říkají buď Jednička, nebo prostě Chlapeček. Deska vyšla pod Mišíkovým jménem, nikoli jako album ETC…, ačkoli muzikanti z kapely na nahrávce hráli.
Reedice přišla v roce 2009, kdy starší Mišíkovy nahrávky vyšly v kompletu Déja vu. Samotná píseň ale žádné připomínání z katalogu vlastně nepotřebovala. Zůstala v oběhu, hraje se dál a Mišík má na Spotify přes 93 tisíc měsíčních posluchačů.
Pozoruhodný detail: při zhudebnění Mišík jednu sloku Kainarovy básně úplně vynechal. Veřejně k tomu, pokud je známo, nepodal vysvětlení. Jistou roli mohlo sehrát i to, že tatáž sloka chybí v některých vydáních Kainarových Nových mýtů. Není tedy vyloučeno, že před sebou neměl úplné znění.
Železná židle, která svazuje
Kainarův text stojí na motivu proměny. Malý chlapec sedí na železné židli, vlasy padají na zem a běžný holičský úkon se v básni posouvá někam k mýtu, skoro k obřadu. Jenže slovo železná u židle není nevinná dekorace. Železo je studené, tvrdé, nepoddajné. Připomíná sevření, vězení, nemožnost uhnout. A kdo má v hlavě dějiny trestní justice, může v tom slyšet ještě další ozvěnu: elektrické křeslo.
Elektrické křeslo, tedy způsob popravy používaný hlavně ve Spojených státech, je v praxi židle, k níž je odsouzený připoután. Bývá dřevěná, ale kovem vybavená, s elektrodami přiloženými na hlavu a nohy, navlhčenými slaným roztokem. Vlasy se před popravou holí, aby se snížil elektrický odpor. Odsouzenec se nemůže pohnout. Kainarova poslední sloka přitom znovu vrací formulaci: nesmět se pohnouti na židli z železa.
Kainar tuhle paralelu nechal tiše sedět v textu. Šedaví pánové u stěn, kteří jen přihlížejí. Chlapec, kterého chytili a obelstili. Bílá zástěra kolem krku, praktická věc z holičství, ale zároveň další sevření.
Mišík, který věděl, co znamená být uvězněn
U Vladimíra Mišíka ta píseň dostává ještě jednu vrstvu. Nahrál ji v době, kdy už sám dobře poznával, co znamená být pod tlakem systému. Podle jeho výpovědi pro Paměť národa ho normalizační režim sledoval, omezoval a v roce 1982 mu po vyprodaném koncertě v Lucerně zakázal veřejně vystupovat. Stačilo několik vět o „umakartové budoucnosti“, zachycených v dokumentárním filmu kamaráda.
O životě v Československu tehdy Mišík mluvil jako o pracovním lágru obehnaném ostnatým drátem. Když si takový člověk vybral pro svůj debutový hit Kainarovu báseň, nepůsobí to jako náhoda z písničkářského šuplíku. Chlapec přikovaný na železné židli, kolem něj šediví pánové a někde nad tím rozhodnutí, které nemá v rukou on sám. Literární obraz, jistě. Ale v sedmdesátých letech se dal vyložit i jinak.
Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 v Praze. Vyučil se uměleckým truhlářem na Barrandově, k hudbě se ale dostal už v mládí. Patřil ke spoluzakladatelům Blue Effectu i skupiny ETC…, s níž je spojený dodnes. V roce 2019 získal Cenu Anděl jako sólový interpret roku, o čtyři roky později převzal medaili Za zásluhy.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Vladimír Mišík, Paměť národa
Písničkář Radek Tomášek a jeho boj s režimem: Slavný hit vznikl navzdory zákazům
