Premiéra, která měla být jednou z hlavních kulturních událostí sezony, se 29. května 1913 v Paříži změnila v jeden z nejznámějších skandálů hudebních dějin. Když zaznělo Stravinského Svěcení jara, sál se okamžitě rozdělil na dvě poloviny. Nadšení a pobouření šly vedle sebe, a z hlediště se ozýval takový hluk, že tanečníci podle dobových svědectví orchestru sotva rozuměli.
Na Karaoketexty připomínáme tento slavný večer, protože změnil pohled na to, co všechno si hudba může dovolit. Nešlo jen o záměrnou provokaci. Před posluchači se tehdy otevřel nový hudební svět, který už nechtěl znít uhlazeně. Měl být syrový, neklidný a místy až fyzicky útočný.
Paříž čekala krásu, dostala otřes
Svěcení jara, francouzsky Le Sacre du Printemps, mělo premiéru v pařížském Théâtre des Champs-Élysées v podání souboru Ballets russes. Hudbu složil Igor Stravinskij, původní choreografii vytvořil Václav Fomič Nižinskij a na výpravě pracoval Nicholas Roerich, který se podílel i na libretním konceptu pohanského rituálu ze starého Ruska. Děj baletu směřuje k oběti mladé dívky, jež tancem vyprošuje přízeň jara.
Jenže publikum nepřišlo na jemný, dekorativní balet. Podle pozdějších vzpomínek samotného Stravinského mnozí čekali něco v duchu dřívějších orientálně laděných titulů Ballets russes. Místo toho dostali tvrdé rytmy, disonance a pohyb, který šel přímo proti tehdejší představě elegance. Jak uvádí Atlanta Symphony Orchestra, hluk v sále byl tak silný, že tanečníci chvílemi neslyšeli orchestr. Právě spojení hudby a Nižinského neobvyklé choreografie odstartovalo poprask, o němž se mluví dodnes.
Hudba, která zněla jako rána do zvyku
Skandál ale nevznikl jen kvůli hlasitosti nebo výstřednosti. Samotná partitura byla na svou dobu mimořádně odvážná. Hudební publicisté i odborné instituce připomínají, že Stravinskij postavil skladbu na složitých rytmických vrstvách, prudkých akcentech a disonancích, které tehdejší uši přijímaly jen velmi těžko. Už samotný začátek je příznačný: podle odborného textu Musicologica otevírá dílo fagot ve velmi vysoké poloze, což působilo nezvykle a zároveň jaksi „nečistým“ dojmem.
Hlavním motorem celé skladby je rytmus. Rozhodně ne melodie, kterou si člověk pobrukuje cestou domů, ale tlak, puls a trvalé napětí. Svěcení jara patří k základním dílům avantgardní hudby 20. století. Je v tom zvláštní paradox: to, co část publika v roce 1913 pobouřilo, se později začalo vyučovat jako jeden z velkých zlomů modernismu.
Neúspěch jen na jednu noc
Dobové reakce sice působily jako fiasko, ale příběh tím neskončil. Už o rok později, když bylo Svěcení jara uvedeno koncertně bez baletní složky, přišel úplně jiný ohlas. Publikum tentokrát reagovalo nadšeně a Stravinskému provolávalo slávu. Z večera, který vypadal jako katastrofa, se tak rychle stal triumf.
Skandál nebyl jen společenskou kuriozitou, ale střetem dvou epoch. Jedna ještě chtěla hudbu uhlazenou a předvídatelnou, druhá už se rodila z neklidu, prudkosti a odvahy rozbít pravidla. Stravinskij se po Svěcení jara definitivně zařadil mezi autory, kteří neurčovali jen repertoár, ale měnili samotný jazyk hudby.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Wikipedie, Atlanta Symphony Orchestra, Musicologica, YouTube UncleWaldemar
Milli Vanilli si získali miliony fanoušků, dokud jejich lež nevyšla najevo: Potom přišli o cenu Grammy i slávu
