Hana Hegerová dokázala svým písním propůjčit sílu a emotivnost, kterou jí fanoušci věřili. To platí i pro píseň Lásko prokletá, kterou převzala z francouzského originálu.
Na první poslech působí jako velký šanson o bolesti a prosbě, která už má jen minimum prostoru, kam ustoupit. Jenže v tom je síla písně „Lásko prokletá“: Hana Hegerová z ní neudělala jen převzatou skladbu, ale jeden z těch kusů, které v češtině začnou žít vlastním životem. Na Karaoketexty připomínáme, proč se z ní stal pevný bod jejího repertoáru.
Z Brelovy písně vznikl český osud
„Lásko prokletá“ je českou verzí slavné skladby „Ne me quitte pas“, kterou v roce 1959 napsal a uvedl Jacques Brel. Už původní Brelova verze patří k nejznámějším šansonům 20. století a podle dostupných hudebních databází i encyklopedických zdrojů se dočkala celé řady jazykových podob. Mezi nimi ta od Hany Hegerové vyčnívá dost výrazně, stala se totiž jednou z opor jejího repertoáru.
Důležité je, že nešlo o obyčejný převod cizí písně. Český text bývá spojován s Pavlem Koptou, který měl pro šanson cit a uměl převzatou látku přiblížit domácímu publiku tak, aby neztratila tíhu ani dramatičnost. Výsledek nebyl uhlazený. Zůstala v něm bezmoc, ponížení i temná oddanost člověka, který se nechce smířit s koncem. Hegerové to skvěle sedělo.
Hegerová zpívala tiše, ale zasáhla naplno
Hana Hegerová byla právem označována za královnu československého šansonu. Narodila se v roce 1931 v Bratislavě jako Carmen Mária Štefánia Farkašová, prošla divadlem i filmem a od konce padesátých let si na scéně v Praze budovala výjimečné postavení. Zásadní byla její angažmá v Rokoku a později v Semaforu, kde se naplno rozvinula její civilní, herecky přesná práce s písní.
Bylo pro ni typické, že zpívala, jako by si každou skladbu nejdřív sama prožila a teprve pak ji pustila k posluchači. Nepotřebovala efekty, taneční kulisu, nic, co by od ní odvádělo pozornost. Vynikala dikcí, významem každého slova a schopností udržet napětí i v téměř komorním podání. Proto jí seděly písně jako „Mylord“, „Levandulová“, „Čerešně“ nebo právě „Lásko prokletá“. Nešlo v nich jen o melodii. Šlo o příběh, postavu a atmosféru. U Hegerové měl šanson vždycky tvář.
Název písně přešel i na album
Zajímavé je, že „Lásko prokletá“ nezůstala jen jednou výraznou skladbou. Stejný název neslo i studiové album, které Hana Hegerová nahrála ve Studiu Dejvice a Supraphon je vydal v roce 1977. Podle údajů uvedených u alba mělo 35 minut a 41 sekund a později se dočkalo reedicí v letech 1996 a 2006. Dnes je dostupné i na streamovacích platformách, kde figuruje jako desetiskladbové album.
Je v tom vlastně zvláštní ironie. Píseň postavená na zoufalé prosbě a citovém rozkladu se stala natolik pevnou součástí domácí hudební paměti, že unesla i titul celé desky. U řady převzatých skladeb časem převáží povědomí o originálu. Tady je to u českého publika často obráceně: mnoho posluchačů si pod názvem „Lásko prokletá“ vybaví nejdřív Hegerovou, její hlas a její způsob, jak z ticha udělat drama.
Co na té písni funguje dodnes
Při bližším pohledu je zajímavé, jak málo se píseň opírá o dobové kulisy. Není svázaná s jednou módou ani s jednou generací. Mluví o krajní citové závislosti, o člověku, který v rozpadu vztahu ztrácí důstojnost, a přesto se nedokáže odvrátit. To je nepříjemné téma. Skoro nekomfortní. Jenže právě proto skladba nestárne. Nehraje si na romantiku, spíš ukazuje, jak hluboko může sahat strach z opuštění.
Podle nás v redakci je česká verze silná i tím, že Hegerová nesklouzla k patosu. Nechala píseň bolet, ale nepřetlačila ji. A to je u šansonu zásadní rozdíl. Když podobná skladba přehraje sama sebe, vyprchá. Když zůstane na hraně a nechá prostor posluchači, zůstane v něm mnohem déle. „Lásko prokletá“ je přesně ten případ.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Wikipedie, ČeskýRozhlas
Legendární šanson Hany Hegerové: Co se skrývá za písní ‚Lásko prokletá‘
