Karel Černoch na obrazovce působil klidně a přátelsky. Za tím obrazem se ale skrýval člověk, který komunistům nestačil jen zpívat, musel jim i odporovat. A platil za to roky.
Karel Černoch se narodil 12. října 1943 v Praze. Hudba ho držela už od dětství, chodil do lidové školy umění, zpíval a hrál na kytaru. Jenže tehdejší posudky a kádrování uměly talent snadno odsunout stranou. Místo hudební školy nastoupil na učiliště, kde se měl vyučit klempířem. Nebylo to prostředí pro něj. A nejspíš to ani moc neskrýval. Na Karaoketexty jsme se podívali mimo jiné na to, čím se režimu znelíbil.
S režimem se od mládí pral
První vážnější malér přišel při odborné praxi, v době připomínání takzvaného Vítězného února. Na pracoviště dorazil funkcionář z vedení Tatrovky a začal mluvit o tom, jak komunisté porazili vykořisťovatelský kapitalismus. Potom ukázal na mladého Černocha a poznamenal, že teď budou pracovat i děti těch, kteří předtím jen brali.
Černoch se neudržel. Odsekl, že kapitalisty oškubali právě soudruzi. Skončilo to strkanicí a vyhazovem ze školy. Bylo mu něco přes patnáct. Na první poslech klukovská drzost. U Černocha ale šlo spíš o první zápis do dlouhého sporu s režimem.
Bratislavská lyra 1969 a roky v televizní karanténě
V šedesátých letech se prosazoval jako rokenrollový a bigbeatový zpěvák. Prošel kapelami Juventus nebo Pop Messengers a brzy bylo jasné, že to není jen další slušný hlas do počtu. Tenor, tříoktávový rozsah, jistota, výraz. V normalizačním Československu ovšem nerozhodovalo pouze to, jak kdo zpívá a kolik lidí na něj přijde.
V roce 1969 vyhrál Bratislavskou lyru s písní Píseň o mé zemi. Skladba se tehdy četla jako protest proti srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. A nahoře ten vzkaz pochopili poměrně rychle. Černoch se dostal na černou listinu a v televizi směl za trest vystupovat jen v minutových vstupech.
Ve větší míře se na pódia vrátil až po roce 1971. Cena za návrat byla vysoká. Musel veřejně provést sebekritiku, od Písně o mé zemi se distancovat a vrátit cenu i honorář z Bratislavské lyry. Část publika mu to odpustila, případně mu ani neměla co odpouštět. Jiní ho od té doby vnímali jako člověka, který ustoupil víc, než měl. Tato výtka se za ním táhla i v osmdesátých letech, kdy už se v televizi objevoval pravidelně. Po sametové revoluci se k tomu někteří znovu vraceli a mluvili o zaprodanosti komunismu.
Nehoda na D1, která změnila všechno
Černoch se nijak netajil tím, že auta nemá rád. Bál se jich a raději sedával vzadu, za volant pouštěl jiné. Jednou ho vezl rodinný přítel Jan. Ve voze s nimi byli také mladý zpěvák Patrik Stoklasa a fotbalista František Veselý. Vraceli se z koncertu, který patřil do předvolební kampaně ČSSD.
Na 183. kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu se jejich auto střetlo s nákladním vozem. Černoch seděl vpředu a nebyl připoutaný. V jeho případě to dopadlo paradoxně: při nárazu se urvaly dveře a on vyletěl ven. Přežil s otřesem mozku a zlomenou nohou. Patrik Stoklasa, jemuž Černoch předtím uvolnil místo vzadu, takové štěstí neměl. Zemřel ve dvaadvaceti letech. Černocha tato zkušenost až do smrti trápila.
Vtip, který nikdo nevzal jako vtip
K Černochovi patří i historka, která se v zákulisí vypráví jako připomínka doby, kdy se nadsázka dokázala velmi rychle změnit ve „skutečnou“ verzi událostí. Petr Muk jel tehdy do divadla na natáčení televizního pořadu, kde měl vystoupit. Cestou autem narazil do vlastního billboardu a poranil si obličej. Najednou nebylo jisté, jestli vůbec vystoupí.
Někdo pak přišel s verzí, že se Muk porval s Černochem kvůli písni Zrcadlo, kterou mu měl údajně ukrást. Měla to být legrace. Jenže když se později vysvětlovalo, že žádná rvačka neproběhla, lidé tomu stejně příliš nevěřili. Podobné historky se tehdy šířily rychleji než jejich opravy.
Zdroj: Autorský text, YouTube, iDnes.cz, iDnes.cz, Super.cz, CNN Prima News
Osudová výměna sedadel: Karel Černoch pustil mladšího kolegu dozadu a poslal ho na smrt
