Kramářské písně byly po staletí něčím mezi bulvárem, zpravodajstvím a propagandou. A státní moc je od počátku sledovala s krajní nedůvěrou.
Za zrodem žánru stál hlavně rozmach knihtisku v 16. století. Psaný text přestal být výsadou opisovačů a drahých svazků. Najednou šel vyrobit rychle, ve větším množství a za pár drobných, obvykle na nekvalitním hadrovém papíru. Jeden, nanejvýš dva krejcary. V českých zemích patří k nejstarším dochovaným příkladům dvě písně o bitvě u Moháče z roku 1526. Jedna z nich podle všeho vznikla tak krátce po události, že autor ještě nevěděl o smrti krále Ludvíka Jagellonského. Drobná nepřesnost, ale o tehdejším šíření zpráv říká hodně. Na Karaoketexty jsme se na tento fenomén podívali blíže.
Starý bulvár, zpívaný ne zrovna jemně
Kramářské tisky sázely na témata, která na tržišti zastavila lidi skoro spolehlivě: pohromy, zázraky, války v cizině, kruté vraždy, podivné tresty. Na titulních listech se objevovaly jednoduché obrázky, někdy dost neumělé a občas jen volně související s tím, co bylo uvnitř. Tiskař zkrátka sáhl po štočku, který měl po ruce, a moc se s tím nepáral. Také názvy bývaly patřičně výživné. Brněnský tisk z roku 1717 třeba lákal na příběh opilce, jenž si z kostnice odnesl lebku na pití, načež se proti němu za trest zvedly kosti. Dnešní titulková praxe by se možná necítila úplně cize.
Prodávali je a přednášeli podomní zpěváci. Dobové soudy o jejich umění bývaly tvrdé, někdy až škodolibé: psalo se o „pouhém hekání, halekání, huhňání, škvrčení, mručení, mňoukání, žvýkání, hlasu přerušování.“ Od 18. století se k vyprávění přidávala i malovaná plátna, na nichž byly jednotlivé scény příběhu. Vypadalo to trochu jako kočovný obrázkový seriál, jen s hlasitým zpěvem a prodejem potištěných archů. Zpěvák často nechodil sám. Doprovázela ho partnerka, někdy celá rodina, a putovalo se od města k městu.
Ferdinand I. zakročil, ale písně nezmizely
Do kramářských písní pronikala politika celkem běžně. Měnil se podle ní i slovník a ostrost sdělení. Vrchnost si toho všimla brzy. Už v roce 1547 poslal Ferdinand I. pražským městům přísný list, v němž jim vyčítal, že nechávají bez povšimnutí protihabsburské pamflety a písně. Poté přišly další cenzurní mandáty. Výsledek ale nebyl takový, jaký si panovník a úřady představovali. Nežádoucí tisky se šířily dál, jen opatrněji: pokoutně, bez uvedení autorů, s vymyšlenými letopočty a místy vydání, která měla spíš zamést stopy než čtenáře informovat.
Po roce 1621 cenzurních nařízení přibývalo. Roku 1627 se objevilo i doporučení, aby se bedlivěji sledovali prodavači tisků na jarmarcích. Pozdější osvícenské úřady se pokoušely zasáhnout také proti pověrečným písním, vycházejícím z lidových představ a víry v čarodějnice. Jenže ani josefínští cenzoři nedokázali žánr opravdu zkrotit. V litomyšlské tiskárně vycházely kritizované tisky bez podstatných změn ještě na začátku 20. století.
Konec žánru a parodická dohra
Kramářské písně začaly postupně ztrácet půdu pod nohama s nástupem novin a od roku 1923 také rozhlasu. Nezmizely ze dne na den, jen přišly o svou původní roli a čím dál častěji přežívaly jako nástroj posměchu nebo parodie. Mezi autory takových parodií patřil kabaretiér a první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský i Jan Werich. Forma, která se po staletí dokázala prosmýknout kolem zákazů a cenzurních zásahů, nakonec skončila hlavně jako literární hra. V moderní době vdechují někteří písničkáři tomuto žánru nový život, v Česku je dobře známá například Radůza nebo i používání pamfletů v klasických pohádkách.
Zdroj: Autorský text, Epocha Plus, 100+1, Wikipedie
Místo s neuvěřitelným příběhem: Otec Bedřicha Smetany v něm vařil pivo, dnes tam bují tkalcovské umění
