Má jednoduchý refrén a melodii, která se zarývá pod kůži. Jenže za Creep od Radiohead se skrývá příběh plný pochybností, autorských sporů i záměrné sabotáže.
Na Karaoketexty se ke skladbě Creep vracíme podrobněji. K jejímu vzniku, k prvním reakcím i k tomu, proč ji Radiohead později dlouho hráli s viditelnou nechutí.
Píseň, se kterou se do studia původně moc nepočítalo
Creep vyšel 21. září 1992 jako první singl Radiohead. Na debut Pablo Honey se dostal až následující rok. Z dnešního pohledu to zní zvláštně, ale kapela ho tehdy nijak zvlášť netlačila. Během nahrávání jiného materiálu je producenti Sean Slade a Paul Q. Kolderie přemluvili, aby skladbu zkusili vzít do studia. Nebyl to velký plán, prostě takový pokus bokem.
Thom Yorke měl text napsaný už z konce 80. let, z doby studií na Exeter University. Vycházel z osobní zkušenosti s jednou ženou. Jonny Greenwood později popsal, že ji Yorke nějakou dobu sledoval a ona se pak nečekaně objevila na koncertě kapely. Hudební publicista John Harris, tehdy oxfordský zpravodaj Melody Makeru, k tomu doplnil, že šlo o dívku z módnější části Oxfordu kolem Little Clarendon Street. Yorke tam podle všeho moc nezapadal. Ten trapný, nepohodlný pocit někoho, kdo stojí kousek vedle ostatních, je v textu slyšet pořád dost natvrdo.
Kytara, která měla skladbu pokazit
Nejvýraznější moment Creepu přichází těsně před refrény: tři hrubé kytarové rány. Jonny Greenwood je nezahrál proto, aby skladbu udělal efektnější. Připadala mu moc sentimentální a chtěl ji narušit. „To je zvuk Jonnyho, jak se snaží píseň zničit. Opravdu se mu nelíbila, takže ji zkusil sabotovat. A tím ji zachránil,“ řekl později Ed O’Brien. Yorke ten moment popsal ještě drsněji: podle něj to zní, jako by si píseň podřezávala žíly. Producenti pak kytaru vytáhli víc dopředu, aby ten náraz nebyl jen ozdobou někde v pozadí.
Autorský spor s poněkud zvláštní dohrou
Ve Spojených státech Creep napoprvé výrazně nezabral. Rádia se do něj nehrnula a singl zůstal spíš stranou. Obrat přišel až poté, co skladba uspěla v Izraeli a v dalších zemích; odtud se zájem postupně vrátil i do Ameriky. S rostoucí popularitou se ale ozval i právní problém. Albert Hammond a Mike Hazlewood upozornili na melodickou podobnost s jejich písní The Air That I Breathe z roku 1972. Spor skončil mimosoudně a Hammond s Hazlewoodem jsou dnes uváděni mezi spoluautory. Trochu kuriózní na tom je, že ani The Air That I Breathe nevznikla úplně bez předchozích vlivů; Hammond a Hazlewood se při ní sami opírali o starší zdroje.
Jonny Greenwood později řekl, že text vlastně vnímá jako osvobozující: „Je to o tom, poznat, co jste.“ Yorke do Creepu dostal nepříjemný, ale přesný stav člověka, který se necítí být součástí okolního světa. I proto si píseň tolik posluchačů časem přivlastnilo po svém.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Radio X, Louder
Píseň, která přiměla BBC k cenzuře a fanoušky k revoluci: Co skutečně stojí za „Killing in the Name“ od Rage Against the Machine
