Když se řekne synthpop osmdesátek, většina lidí si vybaví neonové světla, taneční parkety a bezstarostný pop. Jenže za tím lesklým povrchem se skrývalo něco úplně jiného.
Na začátku osmdesátých let se elektronika dostala do hlavního proudu rychleji, než by ještě pár let předtím leckdo čekal. Disko mělo parkety dlouho pevně v ruce, jenže pak se výrazněji prosadili Depeche Mode, Ultravox, Gary Numan a další. Ukázalo se, že syntezátor nemusí být jen doplněk někde vzadu ve zvuku. Mohl nést celou píseň. Synthpopové kapely se brzy objevovaly prakticky všude, v reklamách, v televizních pořadech, na plakátech. Vydavatelství s nimi počítala ve svých plánech a mladé publikum na ně reagovalo okamžitě. Vznikl tím docela zvláštní rozpor. Čím chladněji a strojověji hudba zněla, tím víc do ní její autoři ukládali osobní věci. Na Karaoketexty jsme se na toto období podívali blíže.
Melancholie jako základ, ne vedlejší produkt
Depeche Mode jsou v tomto ohledu možná nejčitelnější příklad. Jejich skladby nikdy nestály pouze na tanečním rytmu. Už od počátku v nich bylo odcizení, touha a také vědomí, že láska se může kdykoliv rozpadnout pod rukama. Syntezátory ten pocit ještě zvýrazňovaly. Studený strojový zvuk vedle intimního, zranitelného textu vytvářel napětí, které posluchač vnímá i bez toho, aby si ho hned přesně pojmenoval.
Pet Shop Boys pracovali s podobným napětím, jen ho balili do uhlazenější popové formy. Jejich melodie a civilní, přívětivý hlas Neila Tennanta mohly na první poslech působit jako ideální materiál pro rádio. Pod tím lesklým povrchem ale často ležela melancholie, která jejich písně drží při životě dodnes. V roce 1984 přišli s hitem West End Girls, jenž se rychle rozšířil po světě. Není to přitom skladba o triumfu nebo pohodlném úspěchu. Mluví spíš o lidech na okraji a o městě, které člověka semele.
Alphaville poté posunuli podobnou náladu skoro k filozofické úvaze. Forever Young z roku 1984 patří stále k nejhranějším synthpopovým skladbám a její síla není v jednoduché oslavě mládí. Celou písní prochází vědomí konečnosti, strach ze stárnutí i touha zastavit čas dřív, než začne mizet to důležité. Není to bezstarostná hymna, pokládá otázku, jestli by člověk opravdu chtěl žít věčně, kdyby znal cenu.
Syntezátor jako nástroj pro vyjádření toho, co slova nestačí
Velká část přitažlivosti synthpopu osmdesátých let je přímo ve zvuku. Analogové syntezátory, které Depeche Mode a další kapely používaly hlavně v první polovině dekády, měly zvláštní barvu: chladnou, trochu mlhavou, schopnou vyvolat prázdnotu i touhu v jednom okamžiku. Později nastoupily digitální nástroje. Yamaha DX7, Roland A50 nebo Emulator EMU II – Pet Shop Boys s nimi intenzivně pracovali a vystavěli na nich svůj typický zvuk druhé poloviny osmdesátých let.
Nešlo jen o technický posun z jedné generace nástrojů na druhou. Hudba začala znít čistěji, přesněji, někdy až sterilně. Jenže ta odtažitost měla v synthpopu svoje místo. Když se zpívá o odcizení nebo o vztahu, který se pomalu rozpadá, chladný syntezátor umí takovou náladu podpořit velmi přesně. Někdy lépe než kytara nebo klavír, jakkoli to zní suše.
Británií to ale nekončilo. Synthpop byl evropský fenomén. Německý Kraftwerk připravil základy, z nichž pak čerpala celá další generace. New Order v Manchesteru proměnili smutek po smrti Iana Curtise ve skladbu Blue Monday, singl z roku 1983, který se stal jedním z nejprodávanějších dvanáctipalcových singlů všech dob. Tears for Fears, The Human League nebo Yazoo k tomu přidávali vlastní podobu žánru, který se do jedné jednoduché škatulky nikdy nevešel.
Proč ta melancholie fungovala, a funguje dál
V redakci jsme si všimli jedné opakující se věci: lidé se k těm písním vracejí hlavně tehdy, když potřebují dát tvar něčemu, co se špatně vysvětluje. Rozchod. Samota. Nostalgie po době, kterou nešlo udržet, i kdyby se člověk snažil sebevíc. Synthpop ty pocity nezlehčuje, nepoučuje o nich. Prostě je nechá znít.
The Weeknd, Lady Gaga nebo britští Hurts se k synthpopu hlásí, případně na něj přímo navazují. Zvuk je dnes jiný, nástroje také. Zůstává ale stará a pořád účinná kombinace: chladná elektronika a emoce, která není hraná.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, MusicRadar, SynthpopWorld, ClassicPopMagazine
Temný gospel Depeche Mode: Jak vznikala jedna z nejhlubších skladeb jejich kariéry
