Stárnoucí hvězdy plní stadiony a lístky na jejich koncerty mizí během minut. Není to jen nostalgie, je to něco hlubšího a osobnějšího.
Muž kolem šedesátky, na sobě tričko z turné z roku 1987, čeká ve frontě od čtyř ráno. Za lístek dal víc, než ho kdysi stálo první auto. Přesto nemá pocit, že by udělal nerozumnou věc. Podobné scény už nejsou výjimkou. Dějí se v Londýně, Praze i v São Paulu. Interpreti, kteří začínali v úplně jiné době, znovu vyrážejí na pódia a jejich publikum – také starší, šedivější a zatížené vlastním životem – přijíždí v počtech, které pořadatelé ještě nedávno nebrali jako samozřejmost. Na Karaoketexty jsme se podívali, co se za tím vlastně skrývá.
Hudba jako stroj času
Socioložka Lucie Vidovićová, která se dlouhodobě věnuje stárnutí v české společnosti, připomněla pro VitalPlus důležitou věc: společnost postavená na obdivu k mládí, výkonu a novosti se jen těžko smiřuje s tím, že její členové stárnou. Čas se ale neptá. Běží dál, nekompromisně. Hudba v tomto ohledu funguje jako zvláštní zkratka zpátky. Nevrátí člověku tělo z osmnácti, ale dokáže mu na chvíli vrátit tehdejší pocit.
Stačí pár úvodních akordů písně, kterou člověk poprvé slyšel v sedmnácti, a mozek se nechová jako při poslechu staré nahrávky z archivu. Najednou má člověk pocit, jako by se ta dávná situace znovu rozběhla. Výzkumy popisují, že hudba navázaná na silné vzpomínky aktivuje podobné oblasti mozku jako samotný prožitek. Když tedy někdo zaplatí za koncert legendy dvacet tisíc korun, nemusí to být jen cena za dvě hodiny živé produkce. Často si kupuje možnost být na chvíli zpátky v době, kdy mu bylo dvacet.
Legendy, které samy bojují se stárnutím
Zápas se stářím se přitom neodehrává pouze pod pódiem. Je vidět i nahoře, v reflektorech. Dokumentární YouTube kanál, který mapuje osudy hvězd československé éry, nedávno připomněl, jak někteří interpreti naráželi na vlastní stárnutí dost bolestivě. Někdy přes vztahy s výrazně mladšími partnerkami, jindy přes radikální změnu image, nebo naopak přes urputnou snahu držet se starého obrazu za každou cenu. Jeden z portrétovaných umělců podle dokumentu „naivně doufal ve věčný plnohodnotný život“ a ve vztahu s ženou o třiatřicet let mladší hledal cestu, jak se zase cítit jako v období největší slávy.
Ojedinělé to není. Tlak na mladistvý elán je u známých interpretů obrovský a přichází z více stran, od publika, promotérů i celého průmyslu. Fanoušek si často nepřeje vidět starého člověka. Chce legendu. A legendy to velmi dobře vědí. I proto někteří vystupují způsobem, který jde na hranici možností, přestože tělo už dávno vysílá jiné, mnohem střízlivější signály.
Co za tím stojí, a proč to nevadí
Na Karaoketexty.cz jsme si všimli jednoduchého rozporu. Na sociálních sítích bývá kritika „přestárlých“ interpretů hlasitá a kolikrát i nemilosrdná. Jenže pokladny a návštěvnost říkají něco jiného. Vstupenky se prodávají. Stadiony se zaplňují. Lidé kvůli koncertu klidně jedou přes půl republiky.
Důvod je celkem prostý, i když se o něm někdy mluví s posměchem. Nostalgie není slabost, patří k našemu životu. Hudba určité éry se mění ve zvukový deník: první lásky, dávní přátelé, ztráty, špatná i dobrá rozhodnutí. Koncert interpreta z mládí proto nemusí být útěkem před realitou. Je jakýmsi návratem k jejím částem, které člověk už běžně nezažívá. Aspoň na dvě hodiny.
Pořád tu ale zůstává nepříjemná otázka. Kde je hranice mezi comebackem jako oslavou a večerem, který už působí spíš smutně? Kdy publikum přestává vnímat člověka na pódiu a vidí hlavně vlastní vzpomínku na něj? Jednoduchá odpověď není. Dokud ale první akord udělá v sále přesně to, co lidé čekali, bývá podobné váhání najednou dost vzdálené.
Zdroje: Autorský text, Novinky.cz, VitalPlus.org
Plány na úpravu obličeje a zrefreshování rtů? Heidi Janků promluvila o změnách po šedesátce
