Coververze písniček mívají špatnou pověst. Jenže občas se stane, že nová verze původní nahrávku tak výrazně překoná, že originál skoro zmizí z kolektivní paměti.
V redakci Karaoketextů jsme se podívali na písně, u kterých se výměna rolí povedla nejvýrazněji. Vybrali jsme pět případů, kdy si většina lidí dnes pustí nejdřív cover. Originál přitom existuje, jen k němu člověk většinou dojde až ve chvíli, kdy začne pátrat trochu hlouběji.
I Will Always Love You: Dolly Parton a Whitney Houston
Dolly Parton napsala I Will Always Love You v roce 1973 jako rozloučení s Porterem Wagonerem, hudebníkem a mentorem, s nímž dlouhá léta spolupracovala. Její původní country verze vyšla v roce 1974 a rozhodně nepropadla: dostala se na první místo americké country hitparády. Jenže v roce 1992 přišla Whitney Houston a pro soundtrack k filmu Osobní strážce (The Bodyguard) píseň proměnila v mohutnou popovou baladu.
Její verze strávila čtrnáct týdnů na prvním místě amerického žebříčku Billboard Hot 100 a stala se jedním z největších hitů kariéry zpěvačky. Zatímco Partoninu nahrávku znají především fanoušci country, podání Whitney Houston si většina lidí spojí s dramatickým filmovým momentem a nezaměnitelným vokálem. Je to jeden z případů, kdy coververze původní skladbu nezastínila jen popularitou, ale také zásadně změnila způsob, jakým ji posluchači vnímají.
Hallelujah: Leonard Cohen napsal, Jeff Buckley zvěčnil
Leonard Cohen dal Hallelujah dohromady v roce 1984. Vyšla na albu Various Positions a v době vydání kolem ní nebyl žádný velký rozruch. Cohen měl podle často citovaných vzpomínek napsat víc než sto padesát různých slok; kolik jich bylo doopravdy, to už se asi dohledávat nebude snadno. Komerčně ale píseň zůstala skoro neviditelná. První větší zlom přišel až s Johnem Calem z Velvet Underground, který ji v roce 1991 natočil pro tributní album věnované Cohenovi.
Definitivní otisk jí ale dal Jeff Buckley. Na svém jediném studiovém albu Grace ji postavil na úsporné kytaře a hlasu, který se chvíli láme, chvíli tlačí dopředu s až nepříjemnou intenzitou. Buckley zemřel v roce 1997, singl vyšel posmrtně v roce 2007 a v britské hitparádě vystoupal na druhé místo. Kdo dnes slyší Hallelujah poprvé, často vůbec netuší, že Cohenova původní verze předcházela všemu ostatnímu.
Hound Dog: Big Mama Thornton vs. Elvis, a není to těsné
Willie Mae „Big Mama“ Thornton nahrála Hound Dog v roce 1953. Nebyl to propadák, na rhythm and blues scéně píseň fungovala. Jenže pak přišel Elvis Presley. V roce 1956 z ní udělal jeden z nejprodávanějších singlů všech dob a v americkém žebříčku se skladba držela na prvním místě jedenáct týdnů. Tento rekord Presleymu vydržel šestatřicet let. Později se píseň objevila i ve filmech jako Forrest Gump nebo Grease a od prvního vydání ji natočilo přes dvě stě padesát různých interpretů. Verze Big Mama Thornton dnes zní spíš jako objev pro ty, kdo se hrabou v kořenech rock’n’rollu. Elvisova nahrávka mezitím pevně sedí v popkultuře.
Tainted Love: zapomenutá nahrávka, kterou Soft Cell proměnili v hit
Dnes si při názvu Tainted Love většina lidí vybaví syntetizátory, výrazný rytmus a hlas Marca Almonda z britského dua Soft Cell. Původní verzi ale v roce 1964 nazpívala americká zpěvačka Gloria Jones. Píseň tehdy velký komerční úspěch nezaznamenala a objevila se jako béčková strana singlu, který neuspěl. Soft Cell ji v roce 1981 kompletně přetvořili do podoby elektronického popu a trefili se do zvuku nastupující dekády. Jejich nahrávka vystoupala na první místo britské hitparády a stala se mezinárodním hitem; v americkém žebříčku Billboard Hot 100 vydržela celkem 43 týdnů.
Nešlo přitom jen o modernější zvuk. Soft Cell z původní soulové skladby udělali něco, co znělo jako soundtrack k nočnímu životu osmdesátých let. Nahrávka Glorie Jones dnes zajímá hlavně hudební nadšence, zatímco verze Soft Cell se stala tou, kterou si lidé pod názvem Tainted Love vybaví jako první.
Knockin‘ on Heaven’s Door: Dylan otevřel dveře, Guns N‘ Roses jimi prošli
Bob Dylan napsal Knockin‘ on Heaven’s Door v roce 1973 pro soundtrack k westernu Pat Garrett a Billy the Kid. Jeho podání je tiché, soustředěné, skoro jako krátká modlitba. Guns N‘ Roses vzali stejnou píseň v roce 1992 jinudy: přidali tlak, větší zvuk a koncertní patos, aniž by úplně ztratili smutek původní skladby. Časopis Rolling Stone ji v roce 2004 zařadil na 190. místo svého žebříčku nejlepších písní všech dob. Dylanův originál tím samozřejmě nikam nemizí. Ale pustit dnes obě verze skupině teenagerů? Redakční sázka by šla bez velkého rozmýšlení na Guns N‘ Roses.
Zdroj: Autorský text, Ultimate Classic Rock, Function Central, Berklee
Zapomeňte na mráz za okny: Těchto 10 legendárních písní vás okamžitě zahřeje u srdce
