Nick Cave patří k těm tvůrcům, kteří nemají čas čekat na inspiraci. Místo toho si každé ráno sedne ke stolu, bere do ruky propisku Bic a píše, měsíce, než se z poznámek začne rýsovat píseň.
Představa, že píseň přijde v jednom čistém záblesku, se drží překvapivě pevně. Člověk má být jen ve správný čas na správném místě a rychle ji zachytit. Cave to tak ale dlouhodobě nepopisuje, jak jsme si na Karaoketexty všimli. V rozhovoru pro Interview Magazine šel do detailů: měsíce si zapisuje nápady do zápisníku černou propiskou Bic střední tloušťky. Žádný notebook, žádná aplikace v telefonu. Teprve když se z útržků začne skládat něco, co už má tvar písně, přesune se k počítači. Tam přichází ta méně efektní část práce, dopisování slok, škrtání, návraty k jednotlivým slovům a zkoušení, jestli se text nerozpadá.
Rituál při psaní k tomu patří
Má i svůj zvláštní způsob, jak píseň uzavřít. Cave vyprávěl, že vystřihne stránku ze staré knihy z antikvariátu, text na ni přepíše na psacím stroji Olympia, nalepí ji do zápisníku vyrobeného na míru, přidá číslo, datové razítko a nálepku. Až potom je pro něj skladba „oficiálně hotová“. Zvenčí to může vypadat skoro puntičkářsky. U Cavea to ale nepůsobí jako ozdoba pro efekt. Spíš jako fyzická tečka za něčím, co se dlouho táhlo a nejspíš ho to nejednou štvalo.
Když v roce 2019 ztratil zápisník s materiály k albu Ghosteen, mluvil o něm jako o „milovaném“ sešitu. Pro cizího člověka pár papírů, pro něj evidentně něco úplně jiného.
Tři čtvrtiny námahy, čtvrtina zjevení
K otázce, odkud se písně berou, se Cave v rozhovorech vracel opakovaně. Na svém webu Red Hand Files odpovídal i na dotaz, jestli písně pocházejí od Boha. Nevyhnul se tomu. Připomněl, že mu jeho přítel Chris Martin kdysi říkal, jak si jednoduše řekne vesmíru o novou píseň a ona přijde. Cave k tomu suše dodal, že Bůh má patrně raději Coldplay, protože jemu hotové písně nikdo neposílá.
Podle Cavea psaní vyžaduje něco podstatně méně pohodlného. Vyhrnout si rukávy, sáhnout do sebe, často i do míst, kam se člověku nechce, a z nejasné hmoty udělat nějaký básnický tvar. Odkazoval přitom na W. B. Yeatse a jeho obraz básníka, který musí sestoupit do „zaplivaného vetešnictví svého srdce“. Není to zrovna uhlazená metafora, ale k Caveovu uvažování sedí. Psaní je pro něj špinavá práce s materiálem, který se brání.
V rozhovoru pro Sharp Magazine, vedeném kolem alba Wild God z roku 2024, to popsal zase trochu jinými slovy. Songwriting označil za „abstraktní a tajemnou formu“ a připustil, že sedět nad textem, který se odmítá pohnout, může být čistá umělecká agónie. Někdy se ale věci najednou poskládají. Cave tomu říká umělecká epifanie. Kvůli tomu okamžiku se k psaní vrací, i když nepřichází často.
Disciplína místo čekání na múzu
Dokument 20,000 Days on Earth ukazuje Cavea při práci: kancelář, stůl, soustředění, rutina. V rozhovoru pro NPR to pak shrnul jednoduše. Když si člověk sedne a je připravený, věci začnou vznikat. Žádný obraz rockového autora v posvátném transu, prostě jen někdo, kdo je znovu u stolu. A další den taky.
Na Oxfordské unii v roce 2017 přiznal, že nosí v kapse malou knížku o divokých květinách. Občas ji použije jako spouštěč psaní. Ne ve smyslu velké romantické inspirace, kdy květina náhle otevře nebe. Bere ji jako drobný podnět, záminku, aby se usadil a začal. Co se z toho vyvine, už pak rozhoduje hlavně práce.
U textů pro něj navíc nebývá vždycky první otázkou význam. V rozhovoru pro Museum Voorlinden v roce 2025 řekl, že někdy napíše větu, které sám nerozumí, ale cítí v ní krásu. Doufá, že se k ní smysl časem přichytí. Když je řádek dobrý, může se to podle něj stát. Jen se na něj nesmí tlačit moc brzy.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Interview Magazine, The Line of Best Fit, NPR, Sharp Magazine
Chris Martin se musel naučit zpívat celý text pozpátku: Zákulisí videoklipu Scientist od Coldplay
