Jeden z nejznámějších kytarových riffů v dějinách rocku vznikl v polospánku, tak trochu bez vědomí svého autora. Keith Richards si ráno na nic nepamatoval, důkaz byl jen na pásce.
Slavný riff ve skladbě (I Can’t Get No) Satisfaction od Rolling Stones má „na svědomí“ Keith Richards, jeho vznik je ale opravdu netradiční. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, co se tehdy v roce 1965 vlastně stalo. Ona historka se vypráví často, jenže v detailech je ještě zvláštnější, než jak obvykle koluje.
Kytara, magnetofon a čtyřicet minut chrápání
Jaro 1965. Rolling Stones byli uprostřed amerického turné a Keith Richards po jedné z náročných nocí ležel na hotelovém pokoji. Podle různých verzí to bylo buď v Londýně, nebo ve floridském Clearwateru. Vedle postele měl malý kazetový magnetofon Philips a kytaru, což u něj nebylo nic mimořádného. Chtěl mít po ruce něco, kam si v noci nahraje nápad, kdyby náhodou přišel.
Ráno si všiml, že páska dojela až na konec. Večer přitom založil novou. Tak ji přetočil zpátky a pustil. Nejdřív se ozvaly zhruba dvě minuty ospalého brnkání na kytaru, včetně hrubého zárodku riffu, z něhož později vyrostla jedna z nejznámějších rockových linek vůbec. Potom rána, to když kytara spadla na postel. A pak už dlouho nic podstatného. Jen víc než čtyřicet minut Richardsova chrápání, které pásku doprovodilo až do konce.
Richards později říkal, že bylo skoro zázrakem, že si tu nahrávku vůbec pustil. Z celé noci si nepamatoval ani zlomek. Jenže na pásce to bylo.
Mick Jagger to dotáhl do konce, u bazénu
Ještě ten den Richards nahrávku přehrál Micku Jaggerovi. Na akustickou kytaru zněl riff spíš trochu countryově a Richards si nebyl jistý, jestli by z toho mohl být singl. Jagger v tom ale slyšel víc. Vzal náznak textu, který se na pásce objevil spolu s riffem, šlo o pár slov o nespokojenosti, a zbytek dopsal. Podle dostupných informací seděl u hotelového bazénu. U Stones to nebyl nijak neobvyklý postup: Richards přinesl riff a hlavní obrat, Jagger pak, jak sám říkával, odvedl „všechnu tu tvrdou práci s vyplňováním“.
První dny po oné noci byl riff pořád hlavně akustický a ještě neměl ten pověstný tah. Zlom přišel až ve studiu, když Richards sáhl po kytarovém fuzzboxu Gibson. Zkreslený, špinavý zvuk dal skladbě podobu, která mezi tehdejšími singly působila úplně jinak. Jagger s Richardsem přitom původně uvažovali, že riff svěří dechům, podobně jako to později udělal Otis Redding ve své coververzi. Kapela a management byli proti. Nakonec zůstala kytara.
Tři dny od chrápání k nahrávce
Tempo, v jakém píseň vznikla, je i na poměry šedesátých let docela ostré. První studiová verze byla natočená už tři dny po noční improvizaci, tehdy ještě bez typického zkreslení. Tato raná podoba se jednou objevila v americké televizi a je v ní slyšet i harmonika Briana Jonese. O dva dny později, 12. května 1965 v Los Angeles, Rolling Stones natočili finální verzi, která se potom dostala ven.
Ze skladby byl první americký singl číslo jedna v kariéře Rolling Stones a kapelu posunul do světové ligy. Přitom na začátku stál opravud obyčejný detail: unavený kytarista nechal běžet magnetofon.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, CBC Radio, Mental Floss
Kultovní nahrávání hudby z rádia za totality: Jak se lovil západní pop přes chrastění rušiček
