Florence Jenkinsová, sopranistka z přelomu 19. a 20. století, vstoupila do dějin jinak než úžasným hlasem. Zpívala falešně, vystupovala před prezidentem Spojených států, a přesto byla přesvědčená, že patří k největším pěvkyním své doby.
Florence Jenkinsová se narodila v roce 1868 v Pensylvánii. Už jako dítě prý výborně hrála na klavír a brzy začala i veřejně vystupovat, dokonce před americkým prezidentem v Bílém domě. Hudbu měla ráda s neobvyklou vášní. Nic ji od ní neodvedlo. Ani to, že její hlas byl, mírně řečeno, svérázný. Na Karaoketexty jsme se zaměřili na životní příběh této neobvyklé ženy.
Výstup před prezidentem a publikum, které se smálo
O svém talentu sama Jenkinsová nepochybovala ani na chvíli. Pořádala recitály, nechávala si šít kostýmy, najímala pianisty. Publikum chodilo. A často i znovu. Ne proto, aby ji obdivovalo. Spíš proto, že chtělo vidět něco, co se těžko popisuje jinak než jako hudební kuriozitu. Smích v sále k tomu patřil, i když si to Jenkinsová zjevně neuvědomovala.
Její přátelé a obdivovatelé ji před kritikou drželi stranou. Recenze, které by ji mohly zranit, se k ní jednoduše nedostaly. Žila ve světě, kde byla hvězdou, a v jistém smyslu jí skutečně byla. Jen z úplně jiného důvodu, než si představovala.
Nemoc, která znamenala změnu, ale kariéru nezastavila
V příběhu Florence Jenkinsové ale hraje roli i zdravotní stránka, na kterou se často zapomíná. V mládí prodělala syfilis, což podle dostupných informací ovlivnilo její fyzický stav na celý život. Někteří hudební historici se domnívají, že právě nemoc (a také tehdy běžná léčba rtutí) mohla zasáhnout i do jejího vnímání vlastního zpěvu. Přesná souvislost se ale nikdy nepotvrdila a dodnes se o ní spíš diskutuje.
Jenže ať už byl skutečný důvod jakýkoli, výsledek byl mimořádný. Žena, která objektivně nesplňovala základní pěvecké standardy, vystupovala desítky let, budovala si kariéru a v roce 1944, ve věku 76 let, zaplnila Carnegie Hall. Lístky zmizely během hodin. Přišlo přes tři tisíce lidí.
O měsíc později zemřela. Ten večer tak působí skoro jako její vlastní poslední dějství. Načasované přesně, navzdory všem předpokladům, které stály proti ní.
Proč její příběh přežil desetiletí
Na příběhu Jenkinsové považujeme v redakci Karaoketexty za fascinující jednu věc: nebyla to podvodnice. Nepředstírala talent, který neměla. Ona mu skutečně věřila. Díky tomu se z celé věci stává něco víc než kuriozita. Je v tom sebeklam, ochranný kruh lidí kolem ní, ale i to, jak silná může být víra ve vlastní schopnosti, i když stojí na dost vratké půdě.
Operní svět ostatně zná řadu skandálů či tragédií, od politických afér kolem sopranistky Anny Netrebko, kterou Metropolitní opera odmítla angažovat kvůli její blízkosti k Vladimiru Putinovi, až po tragické osudy pěvkyň jako Yvetta Tannenbergerová, jež zemřela na nádor na mozku, nebo mladičká Patricia Burda Janečková, jež odešla v pouhých pětadvaceti letech. Operní scéna je takových dramat plná.
Jenkinsová ale stojí trochu stranou. Její „aféra“ nebyla o politice ani o nemoci v tom přímém smyslu. Byla o iluzi a o tom, jak ochotně ji ostatní drželi při životě. Dodnes vznikají filmy o jejím životě, píší se knihy a muzikologové se přou, jestli šlo o tragédii, nebo o něco jinak podivně krásného. Možná obojí.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, CarnegieHall, ClassicFM
Petr Spálený ukázal, jak bydlí se svou manželkou Miluškou Voborníkovou
