Vladimír Godár, jeden z nejvýznamnějších slovenských skladatelů klasické a filmové hudby, připouští paradox: éra normalizace mu jako začínajícímu autorovi otevřela dveře, které by dnes zůstaly zavřené.
Zní to na první dobrou skoro nepatřičně. Normalizace, období politických čistek, cenzury a omezené svobody, jako jedno z nejplodnějších období slovenské hudby? Skladatel Vladimír Godár to v rozhovoru pro SME popisuje právě takto paradoxně. Nezapomíná na tehdejší represe, ale připomíná také instituce a lidi, kteří se snažili udržet hudební život navzdory politickému tlaku. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, co tehdejší systém mladým skladatelům umožňoval a co se po roce 1989 změnilo.
Systém, který paradoxně živil kulturu
Godár vystudoval kompozici a klavír na Bratislavské konzervatoři, kde ho kompozici učil Juraj Pospíšil. V roce 1979 nastoupil jako redaktor hudební sekce vydavatelství OPUS a od roku 1985 působil také jako pedagog na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Do hudebního života vstupoval v době, kdy normalizační čistky zasáhly i skladatele, interprety a muzikology. Přesto se jeho vlastní tvorba dostávala na koncertní pódia a později také na nahrávky.
Ve vzpomínkách na tehdejší Slovenskou filharmonii Godár zdůrazňuje, že její vedení se nesnažilo pouze vyhovět politickým požadavkům, ale také jim odolávat. Už v roce 1976 tam prý zazněla díla slovenských skladatelů vyloučených ze Svazu skladatelů, například Ilji Zeljenky, Romana Bergera nebo Ivana Hatríka. Na programu se objevovali také čeští autoři, kteří se ocitli v podobné situaci. Pro Godára to mělo osobní vliv: filharmonie sama objednala jeho Partitu, uvedla jeho oratorium Orbis sensualium pictus i další skladby. V roce 1989 mu navíc v Opusu vyšla první deska se Slovenskou filharmonií, Cappellou Istropolitanou a dirigentem Andrewem Parrottem.
V tom spočívá paradox, o kterém Godár mluví. Politické poměry byly represivní a řada umělců přišla o možnost svobodně působit, některé hudební instituce však dokázaly udržet prostor pro tvorbu, která by se za jiných okolností k publiku dostávala jen obtížně. Nešlo o svobodný systém ani o bezproblémové podmínky. Záleželo samozřejmě vždy na konkrétních lidech, jejich rozhodnutích a ochotě hledat cesty, jak politickému tlaku odolávat.
Co se změnilo po roce 1989
Po listopadu 1989 se poměry zásadně proměnily. Godár ale v rozhovoru nepopisuje jen konec cenzury a nové možnosti, které přinesla svoboda. Upozorňuje také na zánik institucionálních vazeb, o něž se hudební život opíral. Sám se snažil zachránit vydavatelství Opus, kde strávil několik let jako redaktor. Vnímal ho jako důležitou součást kulturní infrastruktury, která společnosti poskytovala noty, nahrávky i přístup ke klasické hudbě. Pokus o jeho záchranu ale dopadl velmi špatně.
Godár přitom upozorňuje na problém, který přesahuje osud jednoho vydavatelství. Hudební kultura potřebuje zázemí, které se neřídí jen okamžitou poptávkou. Noty pro začínající klavíristy, nahrávky Beethovenových symfonií nebo vydávání soudobé tvorby nemusí být samy o sobě výnosným podnikáním, přesto mají pro hudební vzdělávání i kulturní život zásadní význam.
Změna režimu podle Godára přinesla také jinou situaci pro samotnou tvorbu. V době komunismu měl pocit, že hudbou může vyjádřit něco, co nebylo oficiálně žádoucí, ale co lidé přesto tušili. Svůj přístup popisuje jako tvorbu utopií, zatímco jeho kolega Maroš Burlas vytvářel hudební dystopie. Po roce 1989 však Godár tuto motivaci ztratil a své utopie přestal psát. Neznamená to, že by si přál návrat starých poměrů. Jenže ukazuje, že svoboda sama o sobě automaticky nevytvoří podmínky, v nichž se umělec dokáže prosadit a najít pro svou práci nové místo.
Zdroj: Autorský text, Vladimír Godár, SME.sk, Wikipedia, ECM records
Nové kvarteto na počest Mariana Vargy přináší jeho legendární písně v netradičním pojetí
