Šimon Bilina, herec známý ze seriálu Zoo, promluvil nečekaně otevřeně o roli hudby ve svém životě. Nestydí se přiznat, že mu doslova zachránila život.
Jméno Šimon Bilina si většina diváků spojí se seriálem Zoo a s Adamem Hruškou, kterému se říkalo Haďák. Hrál ho pět let, což je v televizním provozu dlouhá doba. Jenže Bilina už dávno nestojí jen na herectví. Čím dál víc je slyšet i jako muzikant a tato poloha u něj nepůsobí jako odbočka kvůli popularitě. Pod Supraphonem vydal debutové Severní album, ve studiu spolupracoval s Lukášem Chromkem a Janem Uvirou a před sebou má první větší koncertní turné, jak jsme si na Karaoketexty všimli. Zastávky hlásí Praha, Liberec, Ostrava i další města.
Hudba není kariéra. Je to záchrana
U Biliny to nezní jako připravená věta do promo rozhovoru. O hudbě mluví docela jednoduše: pomáhá mu dostat ven věci, které by jinak neuměl pojmenovat. Nehraje proto, aby ukázal, co všechno zvládne. Spíš proto, že by to bez toho v sobě těžko držel. Ke hraní přitom nepřišel včera. Už jako kluk byl v tátově kapele, později prošel dalšími sestavami. Na jeho písních je průběžnost znát. Někdo by v tom viděl skok herce do popu, ale je to spíš návrat k něčemu, co tam bylo od začátku.
Narodil se 28. července 1995 v Příbrami, vyrůstal v Sedlčanech. Doma to přitom neměl nalajnované směrem k jevišti. Pochází z lékařské rodiny, jeho otec je primář ARO, takže by si okolí možná umělo představit úplně jinou dráhu. Jenže v rodinné historii našel Bilina i jinou stopu: pradědeček z otcovy strany byl dramatik a zakládal divadelní spolek, z matčiny strany měl zase předka hudebníka, který hrál na varhany a housle. Člověk tomu nemusí přikládat osudový význam, ale sedí to až nápadně.
Pět let Adama a pak jiný směr
O Adamovi Hruškovi mluví s odstupem, ale v dobrém. Pět let s postavou, která pomáhá druhým a stojí na straně dobra, bere jako velký dar. Zmiňuje také, že scenáristé do role postupně začali vpisovat některé věci blízké jemu samotnému. Postava se mu tak dostala pod kůži víc, než se u seriálových rolí běžně stává. Po konci Zoo se ale Bilina neztratil ze záběru. Jen uhnul jinam.
Kromě koncertů a nahrávání stojí také u platformy Ubuntu. Vznikají kolem ní koncerty, umělecké projekty i Ubuntu Offline Festival, tedy mezioborové setkání, kde se potkává hudba, kultura, zdraví a pohyb. Do Bilinova světa to zapadá. Často se vrací k tématu zpomalení, naslouchání a únavy z tempa, do kterého nás tlačí každodennost. „Když zpomalíme, začneme si život pamatovat,“ říká. Na papíře by z toho mohla být fráze. U něj to spíš vypadá jako věta, kterou si už nějakou dobu ověřuje na vlastní kůži.
Venkov, les a kohout ráno místo města
Poslední desetiletí prožil hlavně ve velkých městech. Teď mluví o stěhování na venkov, blíž k lesu a k řece. Město podle něj může být dobré na návštěvu, ale domov hledá jinde. V rozhovorech se mu Sedlčansko vrací skoro automaticky. Fanoušci z Příbramska ho navíc budou moci vidět osobně: potvrdil vystoupení na festivalu Díky!FEST, kam se do rodného kraje rád vrací.
Jeho motto, které uvádí Supraphon, zní: „Raději pomalu a pravdivě než rychle a prázdně.“ Po tom všem nepůsobí jako slogan vymyšlený k desce. Je to stručný popis člověka, který si prostě potřeboval přenastavit tempo.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Příbram, Supraphon, Actorsmap, YouTube kanál Šimona Biliny
Po historickém úspěchu v Eurovizi se po něm slehla zem: Mikolas Josef prolomil mlčení o osmi letech v ústraní
