Shockrockový král Alice Cooper vydal novou knihu Devil On My Shoulder a při té příležitosti zavzpomínal na nejbizarnější obvinění, která ho během kariéry potkala. Ochránci zvířat ho varovali před věcmi, které nikdy neplánoval.
Vincent Damon Furnier, narozený 4. února 1948, strávil pod jménem Alice Cooper zhruba šest desetiletí tím, že stavěl na pódiu obraz rockového provokatéra. Gilotiny, elektrická křesla, umělá krev, hadi, teatrální popravy; jeho koncerty se dlouho pohybovaly těsně u hranice, kde část publika ještě tleská a jiná část už se ptá, jestli to není moc. Jenže hranice, kterou mu podle jeho slov chtěli nakreslit ochránci zvířat, byla často úplně jinde. A hlavně vymyšlená. Na Karaoketexty jsme se podívali na to, co vše mu vlastně přisuzovali.
Hořící německý ovčák, kterého nikdo nepřivedl
V rozhovoru pro Metal Hammer Cooper líčil situace, které by klidně zapadly do jeho nejšílenější koncertní mytologie. Jenže v realitě se nestaly. Když kapela dorazila do dalšího města, objevili se tam zástupci ASPCA, americké organizace na ochranu zvířat. Přicházeli s upozorněními, nad nimiž zpěvák podle svých slov jen kroutil hlavou.
„Přijeli jsme do města a ASPCA tam stála a říkala: ‚V tomto představení nesmí být vidět hořící německý ovčák.‘ Já na to: ‚Co?! Myslíte to vážně? Koho vůbec něco takového napadlo?‘“ vzpomíná Cooper. Na podobných výtkách ho zjevně bavila jejich nesmyslnost. Nezačal je prý ani důsledně vyvracet. Když se kolem kapely šířila pověst, byť postavená na úplné absurditě, přitahovalo to další lidi. V showbyznysu se i divná panika někdy hodí.
Cooper přitom trvá na tom, že v jeho koncertech nebylo nic, co by reálně spadalo do kategorie zakázaných věcí. Spíš šlo o formu, na kterou tehdejší okolí nebylo zvyklé. Lidé nevěděli, kam si ji zařadit, a tak si zbytek doplnili sami.
Slepice, která neuměla létat
Jeden příběh ovšem skutečný je. A stal se z něj jeden ze základních kamenů cooperovské legendy. Na festivalu Toronto Rock and Roll Revival v září 1969 se na pódiu ocitla živá slepice. Dostala se mezi peří z polštáře, který Cooper během vystoupení roztrhl, a zpěvák ji vzal do rukou. Protože s hospodářskými zvířaty neměl žádnou zkušenost, usoudil, že tvor s křídly prostě odletí. Hodil ji směrem do publika.
Neodletěla. Dav ji roztrhal. Noviny měly okamžitě o čem psát a z Coopera byl prakticky přes noc symbol něčeho nebezpečného, zvráceného a pro část veřejnosti nepřijatelného. On sám opakovaně říká, že nešlo o záměr, ale o nehodu. Dopad byl každopádně obrovský. Incident pomohl nastartovat shock rock jako svébytný fenomén a kapela nakonec využila senzaci, kterou média sama vyrobila.
Zákazy jako reklama, o kterou si neřekl
Cooper v rozhovoru připomněl také britskou epizodu, kdy se úřady pokusily jeho koncerty zakázat. Dopadlo to opačně, než si nejspíš představovaly. Album Trash z roku 1989 se vyšplhalo v hitparádách výš a Cooper vyprodal Wembley. „Posílal jsem Davidu Blunkettovi dárky – nemohl pochopit, proč jsme tak šťastní,“ poznamenal s humorem, který k podobným historkám používá už roky.
Kniha Devil On My Shoulder sleduje Cooperovu kariéru ze dvou stran. Na jedné stojí Vincent Furnier, civilní člověk, dědeček a věřící křesťan. Na druhé Alice Cooper, pódiový „padouch rocku“. Podle Coopera jde o dvě výrazně oddělené osobnosti, které spolu ale dokážou fungovat bez většího konfliktu. Mezi nimi se ostatně odehrává podstatná část jeho příběhu, včetně všech těch nepravděpodobných obvinění, která se za šedesát let stihla nabalit.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Rolling Stone, Louder
Náhodné setkání v modrých šatech zhatilo plány: Zákulisí natáčení nového videoklipu Vypsané fiXy
