Když se řekne Depeche Mode, většina lidí si vybaví chladný elektronický zvuk a temnou atmosféru. Jenže v roce 1993 kapela vydala něco, co nikdo nečekal, gospelový singl natočený v betonovém sklepě v Madridu.
Album Songs of Faith and Devotion se rodilo během roku 1992 a kapela tehdy pendlovala mezi několika studii. Nahrávalo se v Madridu, část práce pokračovala v hamburském Château du Pape a další materiál vznikal také v londýnských Olympic Studios. Z madridských sessions ale vypadl moment, který Gahan později opakovaně vytahoval z paměti, a i my na Karaoketexty bychom ho rádi připomenuli.
Ve sklepním prostoru vzniklo cosi unikátního
Vokál pro Condemnation nevznikl v klasické pohodlné kabině. Gahan zpíval v nízkém prostoru pod studiem. Betonové stěny, kov, chlad, táhlá ozvěna. Později popisoval, že ho ta místnost zvláštně pohltila; hlas se vracel od stěn tak, až měl dojem, že stojí někde v katedrále. Když potom vyšel zpátky nahoru, v režii se prý chvíli nemluvilo. Alan Wilder i zbytek kapely se shodli, že šlo možná o nejlepší vokál, jaký kdy nazpíval. Gahan k tomu po letech dodal: „Bylo to pro mě zároveň zdrcující i povznášející.“
Celé se to dělo v období, kdy Gahan procházel hodně těžkou fází spojenou se závislostí. Z takového rozpoložení najednou vyšel výkon, který lidé kolem kapely označili za mimořádný. V hudbě takové napětí někdy všechno zkazí, tady zůstalo přímo ve skladbě a pomohlo.
Čtyři muži, letecký kufr a gospel bez kostýmu
Condemnation napsal Martin Gore a už od prvních nápadů bylo patrné, že to nebude typická píseň Depeche Mode. Gore do ní chtěl dostat náladu starých gospelových kvartetů, tedy jakýsi tah, napětí a jednoduchou naléhavost, která u podobných nahrávek funguje. Kapela proto zkusila poměrně neobvyklý postup.
V jedné místnosti stáli všichni čtyři členové a každý dělal něco jiného. Andy Fletcher mlátil tyčí do leteckého kufru, Flood s Gahanem tleskali, Wilder hrál na buben a Gore seděl u varhan. Wilder později říkal, že to tehdy nebyl hotový základ, spíš hrubý náčrt. Do finální verze pak dostal klavír prohnaný roztřeseným pitch-shifterem, aby zůstalo gospelové zabarvení, ale píseň nepůsobila jako napodobenina starých předloh.
Gore v jednom rozhovoru vysvětloval, že vokální party si nazpívali sami členové kapely ve stylu gospelového kvarteta. Byly to tedy jen jejich vlastní zpěvy poskládané do harmonií. Na výsledku ho fascinovalo, že elektronická kapela na okamžik sáhla po úplně jiném hudebním jazyce, a přesto pořád zněla jako Depeche Mode.
Kritika se neshodla, hitparády byly přímočařejší
Condemnation vyšla 13. září 1993 jako třetí singl z alba. Recenzenti na ni nereagovali jednotně. Smash Hits dal skladbě čtyři body z pěti a podotkl, že gospel od Depeche Mode asi čekal málokdo, výsledek ale podle nich fungoval. Andrew Harrison ze Select to slyšel jinak a píseň označil za slabší místo celé desky.
Posluchači byli vstřícnější. V britském žebříčku se Condemnation dostala na 9. místo, ve Švédsku vystoupala na 3. příčku a v Portugalsku se dostala až na vrchol hitparády. Videoklip natočil Anton Corbijn, dlouholetý spolupracovník kapely, jehož vizuální rukopis už tehdy k Depeche Mode patřil skoro automaticky.
Na Devotional Tour, které doprovázelo album Songs of Faith and Devotion, patřila Condemnation k výrazným koncertním momentům. Gahan ji na pódiu zpíval s naléhavostí, která dokázala překvapit i fanoušky zvyklé na temnější elektronickou polohu kapely. V těch minutách působil méně jako frontman synthpopové legendy a víc jako zpěvák vytažený z gospelového sboru.
Proč Condemnation zůstala i po třiceti letech
Songs of Faith and Devotion debutovalo na prvním místě hitparád ve Velké Británii i ve Spojených státech. Depeche Mode se tím dostali mezi pouhou šestici britských kapel, kterým se takový výsledek povedl. Deska pro ně současně znamenala výrazný odklon od čistě elektronického zvuku: objevilo se víc živých nástrojů, zkreslené elektrické kytary, živé bicí a také vokály vystavěné s gospelovým cítěním.
Condemnation z této proměny pořád trochu trčí stranou. Není to klasický rock, ale ani elektronika v běžném slova smyslu. Spíš samostatná píseň, u které se zařazení hledá obtížně. AllMusic ji popsal jako přesvědčivé a vášnivé podání, v němž se Depeche Mode znovu proměnili, aniž by přišli o vlastní identitu. U kapely s tak rozpoznatelným rukopisem to nebyla malá věc.
A pak je tu pořád ten madridský sklep. Gahan v betonové místnosti, kolem chlad, hlas vracející se od stěn a po posledním dozvuku chvíle, kdy v režii nikdo nic neříká. Historky z kapelního zákulisí bývají často přibarvené, tato má ale i po letech poměrně strohou sílu.
Zdroj: Autorský text, YouTube, Far Out Magazine, AllMusic, Depeche Mode Live Wiki
Trapas na koncertě s Hankou Zagorovou: Petr Rezek vběhl před plný sál nečekaně pouze ve slipech
