Kdo poprvé uslyší za sebou Smetanovu Vltavu a izraelskou hymnu Hatikva, nestačí se divit. Melodie jsou si tak blízké, že první reakce bývá podezření z plagiátorství. Pravda je ale mnohem starší a zajímavější.
V redakci Karaoketexty nás tato hudební stopa zaujala natolik, že jsme se po ní pustili podrobněji. Na první pohled jednoduchá otázka „kdo od koho vzal melodii?“ se totiž rychle rozpadne do vyprávění přes několik století, několik zemí a několik životních osudů, které se nikdy nemohly protnout.
Smetana složil Vltavu za tři týdny, a byl přitom hluchý
Symfonická báseň Vltava vznikla v prosinci 1874 jako druhá část cyklu Má vlast. Bedřich Smetana ji napsal neobyčejně rychle, za pouhé tři týdny. V té době už přitom prakticky neslyšel. Na konec rukopisu si k tomu poznamenal stručnou, ale silnou větu: „Jsa úplně hluchým!“ Premiéra se konala 4. dubna 1875 na pražském Žofíně a pro Smetanu šlo o jeden z nejvýraznějších úspěchů jeho kariéry.
Slavná hlavní melodie Vltavy ale nebyla čistě Smetanovým nápadem. V muzikologickém jazyce by se řeklo, že si ji vypůjčil. Motiv v evropské hudbě koloval už od renesance, zhruba od 14. do 16. století, a během dalších generací zlidověl. Neměl jednoho známého autora, nechránila ho žádná autorská práva, nikomu nepatřil. Smetana po něm sáhl patrně proto, že dobře zapadal do zvukového světa české lidové hudby.
Hatikva: hymna napsaná básníkem, který zemřel jako žebrák
Začátek příběhu izraelské hymny je spojený se jménem Naftali Herz Imber. Narodil se v městečku Zoločiv na území dnešní Ukrajiny a v roce 1878, jako dvaadvacetiletý, napsal v rumunských Jasech báseň Tikvateinu – Naše naděje. Vyjadřovala touhu Židů po návratu do země předků. Imber se později dostal do Palestiny, kde se jeho text začal šířit mezi sionistickými osadami. Jeho vlastní život ale skončil neradostně. Palestinu opustil, odjel do New Yorku a v třiapadesáti letech zemřel jako žebrák, nemocný cirhózou jater.
Melodii k básni doplnil zhruba sedmnáctiletý přistěhovalec z Moldávie Samuel Cohen. Vycházel z rumunské lidové písně Car cu Boi, tedy Povoz a vůl. A tady se oba příběhy potkávají: jde o téměř stejný nápěv, jaký o několik let dříve použil Smetana ve Vltavě. Není přitom pravděpodobné, že by Cohen Smetanovu skladbu znal. Spíš se oba, každý po svém a v jiném prostředí, napojili na starý motiv, který tehdy Evropou už dávno putoval.
Hatikva byla přijata jako hymna sionistického hnutí na prvním sionistickém kongresu v Basileji v roce 1897. Po vzniku Izraele v roce 1948 se stala státní hymnou. Do seznamu státních symbolů ji izraelský parlament Kneset oficiálně zařadil až v roce 2004.
Kde se melodie vzala doopravdy? Stopa vede do středověkého Toleda
Psychiatr a publicista Cyril Höschl v textu pro Reflex.cz připomněl výzkum, který posouvá původ melodie ještě hlouběji do minulosti. Podle muzikologičky Baltsanové lze nápěv sledovat až k sefardské modlitbě za vláhu. Tu měl ve španělském Toledu složit rabín Jicchak Bar-Šešet, přibližně před šesti sty lety. Po vyhnání Židů ze Španělska inkvizicí se melodie šířila dál, po Evropě i severní Africe. V Itálii se proměnila v oblíbenou milostnou píseň a odtud pokračovala do střední Evropy i směrem na východ.
Další cesta nápěvu už nebyla jedna přímá linka. Jedna větev nakonec dovedla melodii ke Smetanovi, druhá ke Cohenovi. Každý ji poznal z jiného prostředí, v jiném kulturním rámu a patrně bez tušení, jak dlouhou minulost za sebou ten motiv má. Výsledkem je zvláštní příbuznost: česká symfonická báseň o řece a izraelská národní hymna o naději stojí na téže dávné melodii.
Celý příběh má ještě jednu pozoruhodnou dohru. Když britský mandát v Palestině zakázal veřejné hraní Hatikvy, v rádiu se místo ní pouštěla Smetanova skladba. Dvě hudby spojené společným nápěvem si tak na čas vyměnily roli. U nás Vltava dál patří k pevným bodům hudebního kalendáře: každoročně otevírá festival Pražské jaro a podle dostupných informací zní také po přistání na palubách letadel ČSA.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Národní památkový ústav, Reflex.cz
Průlom československého rokenrolu: Jediná legendární písnička dokázala obelstít komunistické cenzory
