Zak Starkey je zpět za bicími The Who. Po dramatickém roce, kdy ho kapela vyhodila, vzala zpět a vyhodila znovu, se zdá, že tentokrát je smíření definitivní.
Na Karaoketexty jsme zaznamenali, že Roger Daltrey o situaci mluvil v Las Vegas. Před publikem řekl, že The Who zkoušejí se Starkeym a že to zní velmi dobře. O den později se přihlásil i sám Zak Starkey na Threads: „Nice one, Rog. Těším se, až s The Who zase roztrhám pódium. Zkouška byla výborná. Myslím, že jsme nikdy nezkoušeli tak tvrdě. Obvykle pijeme čaj a řešíme, kdy jdeme domů!“ U kapely, která už má za sebou opravdu ledacos, taková věta nezůstane bez odezvy.
Rok plný turbulencí: vyhazov, smíření, další vyhazov
Starkeyho současný návrat není první. V dubnu 2025 oznámil, dost zklamaně, že po devětadvaceti letech u The Who končí. Podle tehdejších informací měla být kapela nespokojená s jeho výkonem na charitativních koncertech Teenage Cancer Trust v londýnské Royal Albert Hall. Roger Daltrey měl během vystoupení několikrát přerušit koncert a bubeníka napomenout přímo na pódiu. Jenže za dva dny bylo zase všechno jinak. Pete Townshend vydal prohlášení, že Starkey zůstává, a část viny vzal i na sebe. Po náhradě kolenního kloubu se prý vrátil moc brzy a The Who nestihli pořádně zkoušet.
Klid ale netrval dlouho. Uběhlo jen pár týdnů a krátce po oznámení severoamerického rozlučkového turné The Song Is Over byl Starkey ze sestavy venku podruhé. Turné se odehrálo bez něj a skončilo v září 2025. Daltrey s Townshendem mezitím sami dávali najevo, že úplný odchod do důchodu je zatím neláká. Teď přišel další zvrat: Starkey se vrátil.
Rockové dědictví v krvi: synové, kteří šli ve stopách legend
Zak Starkey není výjimka v tom, že vyrůstal vedle slavného jména a musel si z něj udělat vlastní příběh. Rock takových osudů zná víc. Příjmení někdy otevře dveře, jenže za nimi už člověk hraje sám za sebe. A někdy trvá roky, než publikum přestane slyšet hlavně rodokmen.
Wolfgang Van Halen přišel do Van Halen jako baskytarista v roce 2006, tehdy mu bylo sedmnáct. Vedle otce Eddieho Van Halena hrál až do konce fungování kapely. Dnes vydává vlastní muziku jako Mammoth WVH a reakce na ni bývají poměrně jasné: nejde jen o známé příjmení na obalu. Podobně se s tím dlouho vyrovnával Jakob Dylan, syn Boba Dylana a zpěvák The Wallflowers. Kapela prorazila v devadesátých letech skladbou One Headlight, za kterou získala dvě Grammy. Jakob Dylan se přitom dlouhodobě snažil, aby se jeho tvorba nečetla jen jako poznámka pod čarou k otcově kariéře.
U Zaka Starkeyho je to celé ještě trochu zvláštnější. Jeho otec Ringo Starr ho k bicím přivedl už v dětství, i když ho prý nikdy formálně neučil. Zak později říkal, že hodně věcí prostě odkoukal. Nejsilnější otisk v něm ale zanechal Keith Moon, nespoutaný bubeník The Who, který k němu měl blízko skoro jako kmotr. Moon zemřel v roce 1978, Zakovi bylo dvanáct. O osmnáct let později už Starkey junior seděl za bicími téže kapely.
Jestli The Who opravdu směřují k dalším koncertům, čemuž současné signály nasvědčují, Starkeyho návrat nebude jen personální poznámka. V reakcích fanoušků, které jsme v redakci Karaoketextů sledovali, převažovala spíš úleva než šok.
Zdroje: Autorský text, Louder, Hollywood Reporter, Wikipedie, Wikipedie
Ničil bicí, vyhazoval televize a pálil záchody petardami: Příběh magora z The Who, Keitha Moona
