Když Led Zeppelin v roce 1973 vydali D’yer Mak’er, polovina kapely to nenáviděla. Přesto skladba pronikla do americké Top 20 a dnes patří k jejich nejznámějším hitům.
D’yer Mak’er se objevila na desce Houses of the Holy, tedy na pátém studiovém albu Led Zeppelin z roku 1973. Po čtvrtém albu z roku 1971 měli vysoko nastavenou laťku a obyčejné pokračování v osvědčeném směru by u nich působilo skoro až zbaběle. Kapela proto zkoušela uhýbat jinam. Výlet k reggae patřil podle nás na Karaoketexty k těm odbočkám, kterých si nešlo nevšimnout.
Slovní hříčka v názvu, začalo to jamem
Začátek skladby sahá do roku 1972, na zkoušky v anglickém sídle Stargroves. John Bonham tam rozjel rytmus, který měl něco z doo-wopu padesátých let, jenže důraz seděl trochu jinde. Z volného jamu se postupně stala věc, která se přibližovala reggae. Samozřejmě reggae podle Led Zeppelin, což není zrovna učebnicová disciplína. Název D’yer Mak’er je postavený na anglickém fóru: „Did you make her?“ v britské výslovnosti zní podobně jako „Jamaica“. Robert Plant z toho měl radost. Ostatní v kapele tak jednotní nebyli.
John Paul Jones se ke skladbě v knize John Bonham: A Thunder of Drums vracel přímočaře: „Bonham nechtěl hrát nic jiného než pořád stejný shuffle beat. Nesnášel to a já taky. Celý smysl reggae je v tom, že basa a bicí musí být velmi přesné. On to odmítl, takže to znělo hrozně.“ Singl přesto 17. září 1973 ve Spojených státech vyšel a dotáhl to do americké Top 20. Na píseň, kterou část vlastní kapely vnímala skoro jako omyl ve zkušebně, to nebylo málo.
Page v tom viděl přednost
Jimmy Page měl ke skladbě smířlivější vztah, vlastně úplně jiný než Jones a Bonham. V biografii Boba Spitze vysvětloval, že její odlišnost nebyla nehoda ani chvilkový úlet, ale součást přístupu kapely: „Lidé mají pořád dopředu danou představu o tom, co mají čekat. K našim albům by měli přistupovat tak, že zapomenou, že kdy slyšeli kapelu jménem Led Zeppelin, a prostě poslouchají, co je na tom konkrétním albu.“ Robert Plant by šel ještě dál. Chtěl, aby D’yer Mak’er prolomil zásadu nevydávat v Anglii singly. Zbylí tři ho přehlasovali. V Americe se mu ale publikum, aspoň částečně, odvděčilo.
Reggae lákalo i další rockery
Led Zeppelin se k reggae neotáčeli ve vzduchoprázdnu. V sedmdesátých letech k němu rockové kapely sahaly častěji, někdy jen opatrně a s odstupem, jindy bez větších zábran. The Clash tím směrem vykročili v roce 1978 na albu Give ‚Em Enough Rope a ještě výrazněji o rok později na London Calling, kde už reggae nepůsobilo jako přilepená ozdoba, ale jako přirozená část jejich zvuku. Eric Clapton v roce 1974 natočil cover Marleyho I Shot the Sheriff a dostal se s ním až na první místo amerického Billboard Hot 100. Reggae už tehdy dávno necestovalo jen po Jamajce. V rockových zkušebnách mělo taky svoje místo, i když občas trochu vratké.
D’yer Mak’er dnes v katalogu Led Zeppelin zůstává jako zvláštní odbočka. Přehlédnout se ale nedá. Kapela, která se nerada nechávala zavřít do jedné přihrádky, si tehdy zkusila vlastní představu o jamajské náladě. Uvnitř skupiny shoda nepanovala. Posluchači z toho udělali hit.
Zdroje: Autorský text, American Songwriter, Wikipedie, Far Out Magazine
Robbie Williams vytočil kytaristu Led Zeppelin a po výhře v boji o bazén se mu vysmíval v převleku
