Happy hardcore byl dlouho odepisovaný jako kýč a skončil na okraji taneční scény. Teď se vrací a svůj podíl na tom má i berlínská producentka v koňském kostýmu, která pouští euforické beaty a zpívá o kráse přírody.
Kdyby vám před deseti lety někdo řekl, že budete vážně poslouchat desku producentky oblečené jako kůň, která hraje happy hardcore a k tomu zpívá o přírodě, asi byste jen mávli rukou. Nešlo by ani tak o snobství. Spíš o to, že se kdysi tiše přijalo, že něco takového se prostě brát vážně nebude. Internet ovšem tyto zavedené pořádky zcela rozbil. A jak jsme si na Karaoketexty všimli, dneska je možné snad vše.
Jak happy hardcore vznikl a proč ho pohřbili
Hardcore rave se zrodil na začátku devadesátých let na britských ostrovech. Tahle scéna dokázala oslovit dost rozdílné publikum – od lidí, kteří tančili od rána do večera, po kancelářské typy, jež po páté odhodily pracovní režim a vyrazily ven. Na konci roku 1992 se pak rozpadla do několika podžánrů. Darkcore zamířil do temnějších poloh, s hutnou atmosférou. Happy hardcore šel přesně opačným směrem: tempo kolem 160 až 180 BPM, euforické melodie, vysoké ženské vokály a výrazný klavír.
Několik let šlo o jeden z nejviditelnějších zvuků britské taneční hudby. Prodávaly se kompilace, fungovala pirátská rádia, psalo se o tom v hudebních médiích. Jenže právě to, co žánr proslavilo – přestřelená radost, hravost a skoro až dětská bezprostřednost – se mu nakonec stalo osudem. Kritici mluvili o kýči, producenti o scéně, která ztratila tah. Happy hardcore se pak z centra dění postupně přesunul někam na kraj. A tam dlouho zůstal.
Berghain a éra asketické zdrženlivosti
Elektronická hudba mezitím prošla proměnou. Maximalismus devadesátých let, tedy neony, klavírní riffy, přehnané nadšení, nahradil minimalismus. Minimal techno se stalo jedním z nejvlivnějších proudů. Když pak koncem roku 2004 otevřel v Berlíně Berghain, začal fungovat jako symbol nové estetiky: černé oblečení, beton, hypnotické beaty, zdrženlivost téměř na hraně asketismu. Radost se neukazovala. Nikam ale nezmizela. Jen se stáhla do pozadí. A čekala tam dost dlouho.
Klisna z Berlína a návrat trapné euforie
Do toho přišel internet a s ním i berlínská producentka, která vystupuje v koňském kostýmu, hraje happy hardcore a zpívá o přírodě. Na první pohled to může působit jako provokace nebo ironický vtip. Jenže ono to tak jednoduché není.
Na Karaoketexty jsme si všimli, že podobné projekty dnes přitahují skutečný zájem, ne jen jako kuriozity, ale jako hudba, u které lidé zůstávají. Internet přepsal pravidla toho, co má vůbec šanci být bráno vážně. Algoritmy neřeší, jestli je žánr pokládaný za kýč. Zajímá je, zda udrží pozornost. A euforické, přepálené beaty to umějí víc, než by se ještě před pár lety zdálo.
Zdroje: Autorský text, Deník N, Wikipedie, OnesToWatch
Píseň, která změnila synthpop: Příběh za Policy of Truth od Depeche Mode
