Madonna vydala 3. července 2026 své patnácté studiové album Confessions II. Jde o přímé pokračování desky Confessions on a Dance Floor z roku 2005. Producent Stuart Price je zpět, zvuk drží tempo a výsledkem je nahrávka, která střídá euforii s okamžiky, kdy klub ztichne.
V září 2025 Madonna oznámila návrat k Warner Records, labelu, u něhož začínala v roce 1982. Na Instagram tehdy napsala: „Almost 2 decades later – And it feels like home.“ A hned přidala čtyři slova: COADF – Pt. 2. 2026. Fanoušci si význam přebrali okamžitě. Potvrdila ho pak i 17. dubna na Coachelle, kde se během setu Sabriny Carpenter nečekaně objevila na pódiu, zahrála Vogue a Like a Prayer a poprvé živě zazněl duet Bring Your Love. O půlnoci po vystoupení přišel první singl. Celé album následovalo o tři měsíce později. Na Karaoketexty jsme se na něj zaměřili.
Klub jako rituální prostor, ne jako nostalgie
Confessions II je podle Apple Music pojaté jako „ritualistický prostor, kde pohyb nahrazuje jazyk“. Není to jen líbivá formulace. Deska skutečně působí jako souvislý klubový set, jde o jeden dlouhý mix bez výraznějších předělů. Stuart Price, který s Madonnou pracoval i jako hudební ředitel nedávného Celebration Tour, se tentokrát opírá o house music konce osmdesátých let. Úvodní singl I Feel So Free vzorkuje French Kiss od Lil Louieho z roku 1989, tedy z období, kdy Madonna vydala Like a Prayer. Souvislost je zjevná. A také záměrná.
Oproti původnímu Confessions on a Dance Floor z roku 2005 ale přechody mezi skladbami působí přímočařeji. Tam byly propojené skoro chirurgicky, motiv se vracel, měnil tvar a přeléval se do další věci bez viditelného švu. Tady album postupuje spíš lineárně. Funguje to, to ano. Jen občas chybí ten drobný moment, kdy si člověk uvědomí změnu až zpětně, protože hranice mezi skladbami skoro není slyšet.
Danceteria: píseň, která ví, co chce
Nejvýraznější obrat přitom přichází s Danceteria. Madonna se v ní vrací do newyorského klubu, kde na začátku osmdesátých let přesvědčila DJ Marka Kaminse, aby pustil demo Everybody. Právě tím si tehdy zajistila první nahrávací smlouvu. Ve skladbě se objevil Nile Rodgers, nechybí Apache drumbeat The Rock Steady Crew a v pozadí je slyšet i sample samotného Everybody. BBC Music označila Danceteria za vrchol alba. Dá se to pochopit, je to skladba drzá, sebejistá a bez zbytečných ústupků.
Podobně vychází i Bizarre s Martinem Garrixem: výrazný groove, jednoduchý refrén, produkce, která se nesnaží tvářit složitěji, než je. V tu chvíli album přepne do polohy hitu. Škoda jen, že takových momentů není víc.
Spolupráce s Feidem na Read My Lips naopak překvapí příjemně. Latinskoamerický obrat nepůsobí jako výpadek z konceptu, spíš jako změna světla uprostřed dlouhé noci. A duet The Test s dcerou Lolou Leon je spíš osobní gesto než velké hudební prohlášení. Ale dobře tam zapadne.
Druhá polovina: světla se rozsvítí
Po Bizarre se tempo zpomalí a zvuk začne být těžší. Skladby School, Betrayal nebo My Sins Are My Savior se Stromae jsou méně přístupné, experimentálnější a také záměrně odtažité. Je to ta část noci, kdy už většina lidí odešla a zůstávají jen ti, kteří nemají kam jinam jít. Není to slabina alba, patří to k jeho logice. Confessions II chce fungovat jako prožitek celé noci, ne jen její první, snadno čitelná fáze.
Zdroje: Autorský text, BBC, Wikipedie, Apple Music, Billboard
Hitparáda červen 2026: Drake zamíchal albovým žebříčkem, rádiích dál drží první místo Taylor Swift, ve streamech vyhrála Ewa Farna
