Metallica vydala za čtyři dekády jedenáct studiových alb a ne všechna jsou si rovna. Toto je náš výběr: žebříček od desky, na kterou fanoušci nejraději zapomínají, až po tu, která thrash metal přivedla na stadiony.
Seřadit alba Metallicy není cvičení, které by skončilo bez sporu. Každý metalový fanoušek má jiný bod, kde se s kapelou rozešel, nebo kde se k ní naopak přidal. Někdo přišel přes Reload, někdo přes Enter Sandman, někdo zná jen Master of Puppets a to ostatní ho nezajímá. My jsme se v redakci Karaoketexty pokusili o poctivé hodnocení všech jedenácti desek – bez nostalgie, ale s respektem k tomu, co Metallica dokázala.
Desky, které kapela raději nepřipomíná
11. St. Anger (2003) – Bolestivý vznik tohoto alba zdokumentoval film Metallica: Some Kind of Monster a na zvuku je to bohužel slyšet. Snare buben zní jako plech, kytarová sóla zcela chybí a písně se táhnou bez zjevného cíle. St. Anger byl kapelou prezentován jako návrat k syrovosti, jenže syrovost bez kompozičního záměru je jen hluk. Historicky jde o nejpolarizovanější desku v diskografii.
10. Lulu (2011) – Kolaborace s Louem Reedem technicky vzato není plnohodnotné album Metallicy, ale v diskografii existuje a nelze ji přeskočit. Reakce fanoušků i kritiků byly jednoznačně odmítavé. Kapela se hájila tím, že jde o umělecké vybočení z řady. A to je pravda. Jenže vybočení, které nefunguje ani jako metal, ani jako avantgarda, je těžké obhájit.
9. Load (1996) – Před třiceti lety, 4. června 1996, vydala Metallica desku, která řadu fanoušků definitivně odradila. Ostříhané vlasy, alternativní rock, odklon od thrashe, to vše přišlo naráz. Server Headliner.cz připomněl, že rocková scéna se mezi rokem 1991 a 1996 totálně proměnila: grunge překreslil mapu, punk rock táhl mainstream a thrash metal byl najednou mimo hru. Load byl pokusem o přežití v nové době. Pokus to byl upřímný, ale výsledek nerovnoměrný.
Střed pole: slušné desky, které ale nestačí na vrchol
8. Reload (1997) – Původně měl vyjít společně s Loadem jako dvojalbum. Reload je místy o něco přímočařejší a groovovější než jeho předchůdce, i přes tuto desku se k Metallice dostala celá jedna generace posluchačů, kteří na thrash ještě nebyli připraveni. Jako vstupní brána funguje dobře. Jako samostatná deska je to solidní, ale ne víc.
7. 72 Seasons (2023) – Jedenácté a zatím poslední album přináší 77 minut riffování. Headliner.cz to shrnul výstižně: občas připomene jedinečné kouzlo jedinečné kapely, ale také dokáže pěkně nudit. Devátá skladba If Darkness Had a Son je skok rovnýma nohama do stadiónové Metalliky z let 1991–1993 a funguje. Sedmá Crown of Barbed Wire je doomem načichlá hymna. Jenže 77 minut je prostě moc, i pro Metallicu.
6. Death Magnetic (2008) – Návrat k tvrdšímu zvuku po katastrofě St. Anger byl vítaný. Death Magnetic ukázalo, že kapela ještě umí psát thrashové riffy a že Kirk Hammett má sóla zpátky. Výsledek je ale nerovnoměrný, první polovina desky je výrazně silnější než druhá. Jako rehabilitace po St. Anger je to výborné. Jako samostatné dílo je to průměrné.
5. Hardwired… to Self-Destruct (2016) – Dvojalbum, které potvrdilo směr nastolený Death Magnetic. Tentokrát s větší jistotou a lepší selekcí materiálu. Úvodní skladba je přímočarý thrashový výbuch a několik dalších písní patří k nejlepším, co kapela napsala po roce 2000. Přesto, dvě CD znamenají i zbytečný balast, kterého se album nedokáže zbavit.
Vrchol: čtyři desky, které Metallicu definovaly
4. Metallica – Black Album (1991) – Nahráno od října 1990 do června 1991 ve studiu One on One v Los Angeles pod vedením Boba Rocka. Vydáno 12. srpna 1991, první týden rovnou na prvním místě hitparád. Časopis Rolling Stone ho v roce 2003 zařadil na 252. místo nejlepších alb všech dob a na 16. místo nejlepších alb devadesátých let. Black Album bylo komerční zemětřesení, písně jsou kratší, zvuk hutnější a přístupnější. Enter Sandman, Nothing Else Matters, The Unforgiven. Pro část fanoušků zrada, pro zbytek světa vstupní brána k Metallice.
3. …And Justice for All (1988) – Poslední album s Jasonem Newstedem jako nováčkem a první, na kterém basová kytara prakticky neslyšitelně zmizela v mixu, což je dodnes předmět fanouškovských sporů. Přesto je to monumentální thrashová deska. Skladba One přinesla kapele první videoklip a první Grammy nominaci. Album bylo vydáno 25. srpna 1988 a obsahuje devět skladeb, z nichž nejkratší přesahuje šest minut. Ambiciózní, složité, místy až přetížené, ale nezapomenutelné.
2. Ride the Lightning (1984) – Druhá deska ukázala, že Kill ‚Em All nebyl náhoda. Metallica na ní poprvé ukázala, že thrash metal může být i melodický, atmosférický a kompozičně propracovaný. Riffy jsou technicky náročnější, témata temnější. Pro mnohé fanoušky jde o nejpodceňovanější album v diskografii. A není těžké pochopit proč.
1. Master of Puppets (1986) – Žádné překvapení, ale zasloužené první místo. Master of Puppets je vrcholem thrash metalu jako žánru i Metallicy jako kapely. Bylo to poslední album s basistou Cliffem Burtonem, který zahynul při nehodě autobusu v září 1986. Šlo o tragédii, kvůli které se kapela málem rozpadla. Deska vydaná v roce 1986 dodnes zní jako dílo kapely, která přesně ví, co dělá a proč. Nic na ní není zbytečné. Nic tam nechybí.
Zdroje: Autorský text, Wikipedie, Metallica, Headliner
Metallica před 30 lety rozdělila fanoušky, album Load dodnes vyvolává rozporuplné pocity
