Herbert von Karajan prodal za života přibližně 200 milionů nahrávek a po dlouhá desetiletí patřil k nejvlivnějším postavám klasické hudby na světě. Jenže jeho kariéra má i druhou, temnější rovinu, kterou není možné jen tak obejít.
Na Karaoketexty chceme připomenout osobnost, která budí obdiv i rozpaky. Karajan se narodil 5. dubna 1908 v Salcburku, studoval na tamním Mozarteu a poměrně brzy bylo jasné, že dirigování mu sedí skoro přirozeně. V roce 1929 poprvé dirigoval orchestr v Ulmu, o pět let později se stal generálním hudebním ředitelem v Cáchách. Zlom přišel v roce 1938: jeho nastudování Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Berlíně vyvolalo mimořádně příznivé ohlasy. Jeden z berlínských kritiků ho tehdy označil za „Das Wunder Karajan“, tedy něco jako Zázrak jménem Karajan. Ve stejném roce podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon, s níž pak spolupracoval po desítky let. Od roku 1955 až do své smrti v roce 1989 vedl Berlínskou filharmonii a byl vnímán jako nejmocnější hudební osobnost tehdejšího Německa.
Člen nacistické strany – jednou, nebo dvakrát?
Jenže tady začíná kapitola, kvůli níž mu mnozí nikdy úplně neodpustili. Do nacistické strany vstoupil poprvé v roce 1933 v Salcburku. O dva roky později se k členství přihlásil znovu, tentokrát v Cáchách. Sám později tvrdil, že šlo jen o kariérní krok, nikoli o projev přesvědčení. Historici se v tom ale neshodují. Někteří ho označují za oportunistu, jiní za člověka, který systém prostě využil, protože mu to vyhovovalo.
Jisté je, že jeho vazby na nacistické elity mu otevřely cestu k berlínské scéně i ke smlouvě s Deutsche Grammophon. Po válce mu spojenecký tribunál udělil amnestii, dirigentský zákaz ale trval až do roku 1947. Když v roce 1955 debutoval ve Spojených státech, vyvolalo to veřejné protesty. Tenorista Richard Tucker, který byl židovského původu, s Karajanem odmítl nahrávat Verdiho Aidu. Místo něj pak nastoupil italský dirigent Tullio Serafin.
Perfekcionista, autokrat, legenda
Karajanova kariéra byla od začátku spojená s obrovskými ambicemi a dost nekompromisním způsobem práce. Dirigoval zpaměti, se zavřenýma očima. Nebylo to pózování, spíš snaha dostat se co nejblíž k tomu, co měl v hlavě, a přenést to na orchestr bez zbytečných překážek. Sopranistka Christa Ludwig ho označila prostě jako „Le bon Dieu“ – dobrý Bůh. Dirigent Mariss Jansons zase řekl, že to, co Karajan dokázal s orchestrem, se blížilo zázraku.
Jenže jeho autoritářský styl nakonec vyústil i ve vážný konflikt s Berlínskou filharmonií. Spor o angažmá klarinetistky Sabine Meyerové v roce 1982 byl začátkem konce. Karajan rezignoval v dubnu 1989, tedy tři měsíce před smrtí. Zemřel 16. července 1989 na srdeční selhání, bylo mu 81 let.
Do povědomí se dostal i mimo okruh lidí, kteří klasickou hudbu běžně sledují. Kubrickův film 2001: Vesmírná odysea použil Karajanovy nahrávky Straussova Also sprach Zarathustra i Modrého Dunaje Johanna Strausse. Mimo pódium byl vášnivým lyžařem, plaval, cvičil jógu a zajímal se o zen buddhismus. Věřil v reinkarnaci a přál si, aby se po smrti vrátil jako orel a mohl znovu létat nad Alpami, které miloval.
Zdroj: Autorský text, Britannica, Classic FM, Holocaust Music ORT, Classical Music, Wikipedie
Liszt a „Lisztománie“: Kdo byl muž, který vyvolal hysterii dávno před Beatles a jejich „Beatlemánií“
