Když Maurice Ravel jedním prstem přehrál příteli u klavíru melodii svého nového nápadu, položil pak docela prostou otázku: „Nemá to takovou naléhavou kvalitu?“ Netušil tehdy, že právě vzniká jeden z nejhranějších orchestrálních kusů 20. století.
Příběh Bolera začal nezdarem, což nás na Karaoketexty zaujalo. Bohatá ruská tanečnice a mecenáška Ida Rubinsteinová si u Ravela v roce 1928 objednala balet se španělským charakterem. Skladatel měl připravené řešení: chtěl zorchestrovat šest skladeb ze španělského klavírního cyklu Ibéria od Isaaca Albénize. Jenže práva na orchestrální úpravy už držel španělský dirigent Enrique Arbós.
Bolero jako záchranný plán B
„Celé léto je v háji,“ prohlásil Ravel. „Orchestrovat Ibérii mělo být takovou zábavou. Co řeknu Idě? Bude zuřit.“ Arbós nakonec práva uvolnil, jenže Ravel mezitím začal psát něco úplně jiného. A zvolil dost radikální postup: jednu melodii kratší než minuta opakovat tak dlouho, jak bude potřeba.
Podle vzpomínek ho ten nápad napadl na dovolené v Saint-Jean-de-Luz, těsně předtím, než šel plavat. Zavolal přítele ke klavíru, zahrál mu melodii jedním prstem a položil onu osudovou otázku. Co přesně zaznělo na druhé straně, se už nedochovalo. Ravel se ale rozhodl: téma bude vracet znovu a znovu, bez rozvoje, jen s tím, jak se bude přidávat orchestr.
Experiment, který skladatel skoro nesnášel
Bolero mělo premiéru 22. listopadu 1928 v pařížské Opeře. Choreografii připravila polská tanečnice Bronislava Nižinská, scénář napsal Alexandre Benois. Děj byl jednoduchý: ve španělské taverně tančí žena na stole a její pohyb je s každým okamžikem prudší. V sále to šumělo, lidé dupali a křičeli, v tehdejším divadle vlastně docela jasný signál, že se něco děje.
Pak ale jedna žena z publika zakřičela: „Pomoc, šílenec!“ Ravel, když se o tom dozvěděl, prý suše poznamenal: „Pochopila to.“ Tím víceméně řekl vše. Skladbu sám popisoval jako kus „bez formy ve vlastním slova smyslu, bez rozvoje, téměř bez modulace“. Švýcarskému skladateli Arthuru Honeggerovi se svěřil, že napsal jen jedno mistrovské dílo, Bolero. A hned k tomu dodal: „Bohužel v něm není žádná hudba.“
Nešlo jen o pózu nebo ironii. Ravel byl přesvědčený, že jakýkoliv student konzervatoře by po nalezení té jediné myšlenky zvládl něco podobného. „Jakmile byl jednou objeven nápad použít jen jedno téma, zvládl by to každý.“ Byl až neobvykle přísný sám k sobě. Bolero pro něj bylo spíš pokusem než dílem, které by chtěl hájit.
Co dělá Bolero Bolerem
Skladba trvá asi patnáct minut a stojí na dvou melodiích, které se pořád vracejí přes celý orchestr. Bubeník hraje stejný dvoutaktový rytmus 169krát, s přesností hodinového strojku, bez jediné chyby. Není to přehnané tvrzení. Patří k nejnáročnějším bicím partům v celém orchestrálním repertoáru, právě proto, že se v něm musí potkat nuda s absolutní přesností.
To podstatné ale Ravel dělá s barvou zvuku. Melodie zůstává stejná, harmonie se téměř nepohne, a přesto skladba roste. Houstne, nabírá napětí, protože Ravel ji pokaždé svěří jinému nástroji nebo jiné skupině nástrojů. Flétnám, hobojům, trombónům, saxofonu. Jedno dlouhé crescendo, které se táhne celou skladbou, a na konci přijde nečekaný harmonický skok, jako rána po dlouhém, pomalém tlaku.
Kubánský skladatel Joaquín Nin upozornil Ravela, že jeho Bolero je mnohem pomalejší než skutečný španělský tanec bolero. Ravel mu odpověděl: „To mě vůbec nezajímá.“ A měl v tom jasno. Nešlo mu o tanec. Šlo mu o stroj.
Továrny, rytmus a posedlost mechanikou
Ravel měl slabost pro stroje. Když v roce 1905 navštívil při cestě do Ameriky továrnu, byl nadšený: „Kolik hudby je v tom všem, určitě to hodlám využít,“ řekl tehdy. O třináct let později, už po přijetí Rubinsteinové zakázky, byl znovu na americkém turné a své hostitele překvapil přáním navštívit Fordovu továrnu v Detroitu. Mechanické, neúprosné rytmy výrobní linky v něm zřejmě znovu probudily dřívější zaujetí.
Bolero tedy není jen španělský tanec ani baletní hudba. Je to orchestrální simulace stroje, přesná, opakující se, bez sentimentu. A přesto hypnotická. I proto se z ní stal hit, který Ravel nečekal a z něhož byl zároveň trochu nesvůj. Byl to experiment, který si publikum přivlastnilo víc než kterékoli jiné jeho dílo.
Kdo byl Maurice Ravel
Maurice Ravel se narodil v roce 1875 ve Francii a studoval na pařížské konzervatoři u skladatele Gabriela Faurého. Nebyl konvenční. Odmítal wagnerovský orchestrální ideál, který tehdy v Evropě převládal, a brzy se dostal do sporu s vedením konzervatoře. Šel vlastní cestou. Postupně si vybudoval pověst jednoho z nejvýznamnějších francouzských skladatelů: proslul impresionistickými orchestrálními kusy jako Pavane pour une infante défunte nebo La Valse, baletní hudbou Daphnis a Chloé i mimořádně citlivým zacházením s melodií a instrumentací. Bolero je v tomto ohledu zvláštní paradox jeho odkazu, skladba, kterou sám bral jako pokus, se nakonec stala tou nejznámější.
Zdroj: Autorský text, National Repertory Orchestra, Rhode Island Philharmonic, Classical Music, Berliner Philharmoniker
Růžová síla na scéně: Tereza Mašková přišla po třech letech s novým albem
