Pro někoho nejhorší klip všech dob, pro jiného dvě hvězdy, které se dobře bavily bez zbytečných příkras. A ještě pro dobrou věc. Na Dancing in the Street se dá dívat různě.
Byl to původně jen rychlý charitativní krok pro Live Aid. Z coververze „Dancing in the Street“, kterou v roce 1985 nahráli David Bowie a Mick Jagger, se ale nakonec stal i svébytný vizuální úkaz. Na Karaoketexty připomínáme, proč tento klip dodnes vyvolává směs spontánnosti, rozpaků i podivného kouzla, které z něj ani po letech nespadlo.
Původně šlo hlavně o Live Aid
Samotná skladba žádnou novinkou nebyla. „Dancing in the Street“ proslavila už v roce 1964 Martha and the Vandellas, Bowie s Jaggerem ji ale o dvě dekády později vytáhli pro charitativní projekt Live Aid. Podle dostupných informací se nejprve počítalo s tím, že ji zazpívají živě na dálku, Bowie z londýnského Wembley a Jagger z Philadelphie. Technika to ovšem rychle zarazila. Satelitní přenos měl zpoždění zhruba půl sekundy, což bylo pro synchronní vystoupení prostě moc.
Místo riskantního živého spojení tak padlo rozhodnutí natočit singl i videoklip předem. A právě odtud se odvíjí zvláštní půvab celé věci. Jak připomíná Radio X, nahrávka vznikla náramně narychlo. Hrubá verze skladby byla hotová asi za čtyři hodiny a oba hudebníci se pak přesunuli rovnou na plac. Sám Mick Jagger později pro Rolling Stone vzpomínal, že píseň i klip zvládli během jediného dne. „Šli jsme rovnou ze studia na natáčení videa,“ řekl.
Navíc to mělo jasný účel. Výtěžek ze singlu šel na pomoc při hladomoru a klip byl během Live Aid odvysílán hned dvakrát. To je podstatný kontext, protože bez něj by dnešní pohled mohl být až moc přísný. Nešlo o měsíce pilovaný artový projekt. Spíš o sprint pro dobrou věc.
Natáčení v Docklands bez velkého plánu
Když se na klip podívá člověk dnes, skoro to vypadá, jako by vznikl na koleně. A ono to tak v podstatě bylo. Režisér David Mallet, který s Bowiem už dřív spolupracoval třeba na vizuálně promyšleném „Ashes to Ashes“, natáčel s oběma hvězdami v londýnských Docklands, konkrétně v areálu Spillers Millennium Mills. Mallet později popsal celý proces jako velmi spontánní a doslova řekl, že šlo o to, co se dá stihnout za pět nebo šest hodin.
Žádná velká stylizace, žádné složité vyprávění. Bowie a Jagger se pohybují v opuštěném industriálním prostoru, probíhají chodbami, gestikulují do kamery a zkoušejí jeden výstřelek za druhým. Tato bezstarostná hra je pro část publika zdrojem rozpaků. Dva obří hudebníci, kteří jinak udávali tón, tu najednou působí skoro jako dva tátové, co se utrhli ze řetězu na firemním večírku.
Pro někoho to může být problém, pro jiného přednost. Klip je možná směšný, na druhou stranu rozhodně není mrtvý. Má energii, která se nedá jen tak napodobit. V redakci jsme si všimli, že i po letech funguje hlavně díky chemii mezi oběma protagonisty. Nehrají si na nedotknutelné ikony. Dělají grimasy, přehánějí pohyby a očividně se baví sami sebou.
Kemp, ostuda, nebo malý triumf?
Pověst videa je už roky rozpolcená. Jedni ho berou jako jeden z nejhorších klipů své doby, druzí v něm vidí campový klenot osmdesátých let. Čtenáři The Guardian v roce 2014 zvolili nejhorším hudebním videem všech dob a magazín NME ho zařadil mezi padesát nejhorších klipů vůbec. To není zrovna trofej, kterou by člověk vystavoval. Přesto se o něm pořád mluví.
Mick Jagger se k celé věci po letech stavěl s odstupem. Pro Rolling Stone řekl, že si s Bowiem užívali, jak to celé mohou přehrávat, a že je ten klip dnes „hilarious to watch“, tedy komicky zábavný na sledování. Důležitá je i jeho další poznámka: šlo o jejich jedinou skutečnou spolupráci, což mu zpětně připadalo skoro absurdní. Když si člověk uvědomí, jak silné to byly osobnosti a jak blízko k sobě v určité fázi kariéry měly, působí jejich jednorázový duet skoro jako náhoda, která se už neopakovala.
Zajímavý je i komerční osud celé nahrávky. Oficiální 4K verze na kanálu Davida Bowieho připomíná, že singl po vydání 27. srpna 1985 strávil čtyři týdny na prvním místě britské hitparády a v americkém žebříčku Billboard Hot 100 se dostal na sedmé místo. Jinými slovy: i když se klipu lidé smáli, píseň fungovala. A fungovala velmi dobře.
Zdroj: Autorský text, Radio X, Wikipedie, Rolling Stone, YouTubeMark Saunders, IMDb
Písně „beatlesáka“ George Harrisona dnes mnozí považují za vůbec nejhlubší, stále je ale ve stínu Lennona a McCartneyho
