Baskytarista Flea překvapuje – místo funky energie přináší introspektivní jazz. Jeho tvář vyjádřená albem „Honora“ je Red Hot Chili Peppers na hony vzdálená.
Flea, vlastním jménem Michael Balzary, je dlouhodobě spojen s kapelou Red Hot Chili Peppers, kde definoval její charakteristický zvuk. Právě proto působí jeho sólový debut „Honora“ jako výrazné odklonění od všeho, co fanoušci očekávají, jak jsme si na Karaoketexty všimli. Namísto chytlavých riffů a energických rytmů přichází klidnější, vrstevnatá nahrávka, která stojí na jazzu, improvizaci a osobním výrazu.
Útěk od rocku k osobní výpovědi
Flea zde nehraje jen na baskytaru, ale vrací se i ke svému původnímu nástroji – trubce. Výsledkem je hudba, která má blíž k experimentálním klubům než k velkým stadionům. Album tak nepůsobí jako vedlejší projekt slavného muzikanta, ale jako dlouho zrající potřeba vyjádřit cosi intimnějšího a svobodnějšího. Album překvapí nejen fanoušky Red Hot Chili Peppers, ale i posluchače, kteří k jejich tvorbě nikdy nenašli cestu.
Na desce se objevují výrazná jména jako Thom Yorke nebo Nick Cave, jejichž účast dodává jednotlivým skladbám další rozměr. Vedle nich se nenápadně zapojují i Fleovi kolegové z mateřské kapely, například Chad Smith či John Frusciante. Hudebně album osciluje mezi volnou jazzovou improvizací a strukturou, která se nebojí experimentovat s elektronikou i náladami. Skladby jako „Frailed“ nebo „Morning Cry“ staví na souhře muzikantů a postupném vývoji, zatímco baladičtější momenty ukazují Fleovu schopnost pracovat s emocí bez zbytečné okázalosti.
Předělávky i vlastní rukopis
Zajímavou součástí alba jsou i reinterpretace známých skladeb. Flea k nim přistupuje s respektem, ale zároveň si je přetváří k obrazu svému. Například „Wichita Lineman“ v podání Nicka Cavea získává temnější, intimnější podobu, zatímco jiné skladby balancují na hraně mezi jazzem, ambientem a experimentem. Přestože se album místy dotýká klišé, například v textech s poselstvím o lidskosti a míru, funguje díky autentickému podání.
Flea nepůsobí jako někdo, kdo se snaží dokázat svou všestrannost – spíš jako muzikant, který si konečně dovolil hrát bez omezení. „Honora“ je deskou, která stojí na myšlence svobody. Nejen hudební, ale i osobní. Závěrečná skladba „Free As I Want To Be“ to potvrzuje – Flea si dělá, co chce, což je na albu nejpřitažlivější. Vyústilo to v nahrávku, která stojí na odvaze vydat se překvapivým směrem.
Zdroj: Autorský text, Wikipedie, Flea333, Instagram Flea
Příběh ukrytý za písní: Ikonická „Under the Bridge“ je zpovědí bolesti od Red Hot Chili Peppers
