Listopad 1989 přinesl chvíle, které se zapsaly do paměti celé země. Jedna z nich spojila dvě výrazná jména české hudby. Časem se ale ukázalo, že za slavnou fotografií a společnou hymnou zůstalo i napětí, které už nezmizelo.
Karel Kryl a Karel Gott stáli v listopadu 1989 vedle sebe při okamžiku, který měl symbolizovat jednotu a nový začátek. Na balkoně Melantrichu zpívali hymnu před obrovským davem lidí a pro mnoho Čechů se z toho stal jeden z obrazů sametové revoluce. Jenže zatímco veřejnost si tu chvíli spojila s euforií a nadějí, Kryl se k ní později vracel mnohem složitěji, jak jsme na Karaoketexty zaznamenali. Měl pocit, že udělal krok, který vnitřně úplně neunesl.
Na balkoně se měly spojit dva odlišné světy
Myšlenka společného vystoupení nevznikla náhodou. V revolučních dnech šlo i o silné gesto. Vedle sebe stanul Karel Kryl, kterého lidé vnímali jako hlas odporu a exilu, a Karel Gott, jenž zůstal doma a pro mnoho lidí byl spojený i s předchozím režimem. Pro organizátory to byl obraz smíření a jednoty. Pro část veřejnosti také. Jenže u Kryla se brzy ukázalo, že to celé vnímal mnohem citlivěji.
Podle lidí, kteří ho znali, si společné vystoupení vyčítal. Ne proto, že by litoval listopadu 1989 nebo změny poměrů. Vadilo mu spíš, s kým byl v té chvíli spojený. Gott v očích mnohých představoval člověka, který se systémem dokázal žít a vycházet. A Kryl, který se vůči totalitě vymezoval celý život, v tom po čase viděl ústupek, přes který se nedokázal tak úplně přenést.
Gotta Krylovy výroky ranily
Karel Gott naopak dlouho mluvil o tehdejším setkání jako o silné a upřímné chvíli. O to víc ho zaskočilo, když Kryl začal společné zpívání hodnotit kriticky. Gott později řekl, že mu to přišlo malicherné a smutné. Tvrdil, že Kryl k němu tehdy vystupoval přátelsky a že nic nenasvědčovalo tomu, že v sobě nosí podobnou pachuť. Celé ho to zjevně zasáhlo i lidsky.
Ve skutečnosti se v tom střetly dva rozdílné životní příběhy a dva pohledy na minulost. Kryl se vracel ze zahraničí jako člověk, který dlouhé roky sledoval dění doma z odstupu a bez možnosti dělat kompromisy s režimem. Gott zůstal součástí domácí scény a po revoluci čelil výčitkám, že se dokázal přizpůsobit každé době. Společná hymna tak časem přestala být jen silným symbolem svobody. Zůstala i připomínkou starých křivd, které se nedaly smazat jedním listopadovým večerem.
Zdroj: Autorský text, YouTube TheFebyck, Reflex, ČeskýRozhlas, Kniha Má cesta za štěstím
Plzeňské náměstí pojmenované po Karlu Gottovi: Senzace nebo kontroverze
